Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jdeme se podívat do Dánska. Jdeme se podívat, jakou muziku dnes dělají mladí, jaká nálada je z ní cítit a co a jestli vůbec něco z toho plyne pro nás postarší. Jdeme se podívat na Vægtløs. Název této kapely znamená (stav) beztíže a mnoho příležitostí k tomu jej zachytit zatím nebylo. V roce 2022 vyšlo EP Kakofoni obsahující dvě poměrně dlouhé skladby (kolem osmi minut) s ukrutně dlouhými názvy (třeba Når de ord, vi har brug skyder op af sig selv, får vi en ny sang) a s ještě delším seznamem vydavatelů, kteří se podíleli na jeho zprostředkování světu (pokud jsem počítal správně, tak jich bylo sedmnáct). Jednu skladbu najdete ještě na splitu s Taagebue a tím to podle všeho končí.

Už jejich starší nahrávky v podstatě definovaly styl, jakým se kapela prezentuje a který stvrzuje na aktuálně vydaném dlouhohrajícím debutu Aftryk, což v překladu znamená otisk. Post-metal, post-hardcore, emo, post-cokoliv, prý i blackgaze (vážně?), prostě ryzí současnost, naléhavost, emoce, čistokrevný zmar a tematická hloubka. Nová deska se prý týká smrti, opět přináší dlouhé a ještě delší skladby kolem devíti desíti minut, opět se ty skladby jmenují dlouze (třeba Først da vi bar din kiste gik det op for mig, hvor meget tungt du skulle igennem, før du blev så let) a opět se na vydání desky podílela dlouhá řada vydavatelů, která tentokrát dosáhla stavu 46 kusů. Hlavně se nebrat moc vážně, že jo...

V rámci necelých čtyřiceti minut vás čeká přesně to, co si pod výše napsaným představujete. Řekl bych velmi přesně. Kytarové výjezdy, rozlehlé plochy i lehce houpavé a hloubavé pasáže, silně prožitý hlasový projev, emoce nahoru, emoce dolů, srdeční tep na hranici infarktu a z toho více méně stav klinické smrti ... to abyste se zamysleli a měli prostor to vydýchat. Vægtløs v tomto ohledu plní zadání přesně a nemám problém přiznat že i přesvědčivě. Skladby navzdory své délce drží pohromadě díky pro tento žánr univerzální šabloně a pokud by snad měl někdo dojem, že ty klidné úseky jsou občas moc dlouhé, skoro bych řekl nicneříkající (já se hlásím), tak jen prostě nevydýchal dost. Bez ironie nicméně přiznávám, že jsou místa, která dokáží dokonale strhnout, v nichž je ta bolest až fyzicky hmatatelná, uvěřitelná a silně podmanivá. V tomto Vægtløs nejsou žádná druhá liga.

V čem naopak druhá a spíš ještě horší liga jsou, je samozřejmě původnost a načasování. Od dob, kdy Deafheaven s touto muzikou přišli, Amenra dotáhli její emocionální stránku na vrchol, a dokonce i u nás už se stihlo objevit a i rozpadnout několik podobných kapel, se v roce 2024 jednomu nabízí řada nepříjemných otázek. Ne, nejsem naivní a nemyslím si, že když jednou někdo vymyslel heavy metal, tak všichni ostatní po něm hrající heavy metal už jsou mimo, ale něco svého by do té hudby otisknout mohli. Mám to rád. Mám rád osobitost a autenticitu a vážím si jí víc než nepůvodní dokonalosti. Aftryk je z tohoto pohledu naprosto zaměnitelná, předvídatelná a prefabrikovaná deska, která svým silným emocionálním nábojem má samozřejmě hodně našlápnuto zaujmout posluchače uvyklé poslouchat tento typ hudby, ale jinou inspiraci než skočit ze vší té deprese z okna v ní neslyším.

Tahle její jednorozměrnost ji samozřejmě limituje co do možností oslovovat širší posluchačské spektrum, byť to ani nemuselo být jejím cílem, protože cílová skupina těchto nervy drásajících nahrávek je evidentně dost veliká jak u nás, tak násobně víc na Západě. Je to samozřejmě určitý odraz doby, její nálady, stavu lidského ducha a snahy o jakousi formu terapie. Proč to tak je, jaké jsou kořeny a důvody pro zhudebňování frustrací tohoto typu, není téma na tento text a za domácí úkol si o tom můžete podumat. A můžete si u toho dumání pustit Aftryk. Nepopírám, že vás místy strhne a podružnosti jako dost nepřehledný zvuk v těch nejrychlejších pasážích řešit nebudete. O dokonalost tentokrát nejspíš nešlo. Šlo o emoce. Emoce na prvním, druhém, třetím, čtvrtém, pátém, šestém ... místě.