Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vafurlogi - Í vökulli áþján

VafurlogiÍ vökulli áþján

Victimer21.8.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Konstruktivní, vstřícná i reprezentativní ostrovní bilance prvního alba Vafurlogi.

Nějakou dobu jsme tu neměli Island a tamní specifickou scénu, tak to pro dnešek napravme spolu s první albovou prací kapely Vafurlogi. Nejedná se o žádnou novinku, ale o téměř rok starou nahrávku, na kterou holt nebylo místo v době vydání. Dejme si tedy takovou vulkanicky výživnou retrospektivu s doceněním až po čase.

 

Ačkoliv je vznik kapely datován do roku 2018, původní myšlenka je o mnoho let starší. Þórir Garðarsson, hlavní tvář Vafurlogi, začal rozvíjet vize, jak si nastavit black metal po svém, už zkraje tisíciletí. Mimo to také pro zvučnější jména ostrovního podzemí, jako jsou Svartidauði a Sinmara. Aneb jak po svém realizovat blackmetalovou tradici devadesátek a typicky islandský pohled na danou problematiku. Dalo by se říci, že po spuštění Svartidauði a Sinmara se materiál pro Vafurlogi rodil skrytě a stejně tak můžeme uvažovat směrem, že to, co se nehodilo pro tyhle dvě bandy, se ukázalo býti vhodným pro Vafurlogi.

 


Každopádně vlastní skladby pro debutovou fošnu se začaly rodit v letech 2018-20 a k nahrávání docházelo postupně až do roku vydání. Hudební směrování Vafurlogi definuje zvídavost, hledání a objevování. Ke klasicky vulkanické produkci je třeba přičíst chuť se prezentovat melodicky, s odkazy na starý dobrý heavy metal, na hrdost i tradici. Ke dvěma zásadním jménům výše tedy klidně přidejme Misþyrming, které může tvorba Vafurlogi také připomenout. Posláním kapely je vše důkladně a svojsky spojit. Aby ani jedna z tváří nepřebíjela tu druhou, což se myslím podařilo velice věrohodně. Tvorba prvního alba Í vökulli áþján je stravitelná, epická i upřímně krutá. A je to typicky islandská záležitost.

 


Vafurlogi nejprve fungovali jako dvojice, kdy se k Þórirovi přidal bubeník Ragnar Sverrisson, a až po nahrání desky se kapela rozrostla o další dva členy. Sestavu doplnili basák Samúel Ásgeirsson a kytarista Eysteinn Orri Sigurðsson. Kdo má zájem, může si snadno najít, kde všude pánové působí, nebo působili a jak je ostrovní underground personálně provázaný.


Debut Vafurlogi je typický Island, jakkoli se můžeme bavit o původně hledačské povaze této kapely. Zvídavost v tom najdeme, ale hlavně postupy a motivy, které si lze spojit s ostrovem. Podzemní těžkosti a hrubá síla studené krajiny jsou zde prezentovány v přítomnosti melodií, atmosfér a hrdé náklonnosti ke klasickému metalu. Samozřejmě zvládnuté a nijak křiklavé, pěkně umělecky zanesené potřebným duchem odtažitosti. Na burácivé refrény a litry piva nedojde. Ale jsou zde místa a skladby (např. Dreyrrauði), kdy je ten odkaz na staré metalové hymny velmi zřejmý.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/vafurlogi.jpg


Zvídavost a chuť objevit kus osobitosti tedy hledejme ve způsobu zahrnutí všech dostupných poloh Vafurlogi. Melodie vládnou, vstřícně odhalená epika prostupuje denní dobou i tmou, a odlet mimo ostrov za horizont se nekoná. Zůstaneme s ním pevně svázáni a s typickou krajinou na dohled. Tohle je prostě sever, jeho hrdost a chuť ho povznést. Jak se ukáže, nemusíme se bát ani čistých vokálů nebo sborů. Stále však pod dohledem divokého zvířete, které v tvorbě Vafurlogi pořád dříme. První práce kapely připomene, jak konstruktivní a tvárné umí islandské podzemí být. Pak už je to na konkrétních jménech. Vafurlogi jsem sice nechal loni zapadnout, ale s otřepaným a téměř přesným - do roka a do dne - jsem album oprášil a mám z něj upřímnou radost. Je v něm potřebná síla a um nechat znovu prohnat Island barákem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky