Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za tajemnými Varego mířím do Itálie, konkrétně do oblasti kolem Janova. Kdo se s nimi chce blíže seznámit, tak musí trochu pátrat v éteru, protože krom FB a bandcampu nemají žádný oficiální kontakt a na stránce jejich vydavatele Argonauta Records je jen několik stručných dat. Letošní deskou pojmenovanou I, Prophetic završili triumvirát dlouhohrajících nahrávek. Podle obalu bych o ni v běžném provozu asi nezavadil, protože bych ji tipoval spíš na nějakou gotiku, navíc ta Itálie..., to se prostě nabízí. Ale zdání klame a jak už víme, není dobré stavět na předsudcích. Varego dostali šanci a dá se říct, že dokázali zaujmout.

I, Prophetic je variací na stoner metalovou poetiku s vlivy sludge, a tak si každý asi dokáže představit co ho čeká. Zemité kytary, strohé riffy a určitá jednoduchost, která má přitáhnout svou upřímností a otevřeným hledím. Žádné složité aranže, primární zvuk občas prohnaný přes nějaký ten efekt. Kytaristi to berou hezky od podlahy a dávají nám pocítit kouzlo jednoduše pojatých skladeb. Žádné zvláštní kouzlo nahrávka nemá, promlouvá jazykem primitivním a přímočarým. Překvapila mě snad jen jedna nečekaná podobnost. Ústřední syrový riff ve skladbě Of Dust mi silně připomněl naše čerty Root. Takový ten prastarý black metal, který nebyl o včelínech, ale o pravověrné riffařině. Věc nečekaná, když vás na úvod strhne stonerová klasika.

Nějaké to kilo síry by se dalo vytěžit i v titulní skladbě a tím tohle nečekané a nezvané pekelné opojení docela mění náhled na celé album. Jeho konstrukce je rozbitá, dírama teče a už to není tak jednoznačný materiál. Tím na sebe Varego prozrazují nedostatek zrání. Nepatří mezi vybroušené drahokamy, stále na sobě pracují a je to cítit právě v nevyrovnaném směřování desky. Chybí pojivo, které by celou nahrávku tmelilo v jeden slušivý celek. Zatímco druhá skladba rozjíždí slušný stoner metal, třetí do toho najednou přitáhne čertovinu a v druhé polovině alba se zapojí i thrash v podivně rozbité skladbě When The Wolves Howl. Ty skladby jsou samy o sobě dobré, mají drajv a někdy i zajímavý náboj, ovšem dohromady působí jako zvláštní galimatyáš, na který je těžké se naladit. Síla momentů je jako body v mapě, která je slepá. Můžeme je spojit, ale stejně se nezorientujeme.

Na začátku jsem cítil určitou spřížněnost s kapelou Unhold, ale ti jsou už na jiné kvalitativní úrovni. Navíc jsou temnější a víc zkázonostní. Do hudby Varego prosakuje víc bezstarostného cválání a trošku chaos v tom, na co přesně se zaměřit. Uvidíme časem, třeba se opracují a chytnou správnou notu.