Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vastum představují své páté album a jsou ve výtečné formě. Tahle nepříliš propagovaná cháska je tajným tipem k poslechové nirváně. Ani ostřílení veteráni, ani mlíčňáci, něco mezi tím. Zformovali se někdy v roce 2009, což je z některých úhlů pohledu nedávno, ale taky si můžeme vzdychnout kdeže ty loňské sněhy jsou. Avšak pro nás je důležité, že si v jejich archivu můžeme zašmátrat mezi pěti řadovými alby, a to už nějaký čas zabere.  

Když mrknu do nejbližší historie, předchozí album Orificial Purge i přes deathmetalovou kolébku čpělo sírou a bylo takové studené, zvuková netykavka. Šlo o hrubou záplatu na hrubou poptávku a rozhodně se nemělo za co stydět. Stále si ho užívám. Oproti tomu Inward To Gethsemane je brutální deska, která nemá ambice držet se v pozadí a čekat až zahřmí. Na čelo smrtícího pelotonu se dere odněkud z hlubin zahuštěného středu a konkurence by se měla mít na pozoru. Vastum totiž drhnou takový ne moc často slyšený druh death metalu. V genech má nevyvratitelnou stopu americké sprostoty, jednoduchosti a přímočaré devastace, na druhou stranu se brodíme marasmem invenčního génia. Určitě si všimneme práce s rytmem, která se liší kus od kusu a uspokojí široké vrstvy hladových zombií s metalem vylágrovanýma hlavama. Kytarová rytmika zahraje, co posluchači na uších vidí a nemluvím o sichrhajckách ani zaschlém ušním mazutu. Žije z odkazu starých mistrů, kdy to často podladěně hudlalo v podobě jednolité hmoty jako na srazu starých autobusů. Bicí mistr z toho těží a chlubí se hezky čitelnými sety. Mění zvolna odklepané úseky s divými pasážemi kulometných bajek. Nápadů je mnoho a není žádnou vzácností zachytit jich víc v rámci jedné skladby. Vše překlenuje svébytná atmosféra nemající v sobě nic přísně specifického, ale lehké zapojení syntezátorů nebo občasný zpěv kytaristky Leily v tom bude hrát roli.

Chcete intro? Máte ho mít. Touto milou povinností se nedá nic zkazit a úvodní In Bed With Death má čas na silný nádech, protože je to surová odrhovačka troufající si i na zdvojené kytary ala nějakej power. Mohutný growling mě umravňuje a já kašlu na nádobí a sedám si. Stillborn Eternity se ukazuje jako svého druhu hitovka, která předvádí skladatelskou potenci Vastum. Drtivé pasáže co chvíli skáčou do kvapíkového tempa, těžkopádnost střídá odlehčené rouno kryjící nechutnosti, jak bych jenom nakouknul... Raději si hledám význam slova priapic z následujícího válu. Z toho slova doslova bolí kdesi dole, radši nemyslet, pitomé myšlenky proto vymetám další hrubou kapitolou Indwelling Archon. Podobně jako v následující Vomitous a občas i někde mezi řádky se zpěvák slušně nabourává do koupelny Jeffa Walkera z Carcass a krákorá s ním. Hudbě to neškodí a i když moc neprožívám pravidelné střídání dvou zpěváků, tady to baštím.  

I když je tohle album death metal té nejvyšší jakosti, nezbývá mi než mu předpovědět dlouhý a naplněný život. Jméno Vastum by se mělo vytesat do nejbližšího patníku u cesty, aby každý řidič jedoucí kolem přeladil na správný kmitočet. Aktuální deska přináší opět trošku jiný pohled na death metal a pokládá na znak výroky o jeho vyčerpanosti.