Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
VAyL - Eclipse the Sun (EP)

VAyLEclipse the Sun (EP)

Jirka D.10.10.2016
Zdroj: CD-R v papírové pošetce // promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Slušná energická rockovka z německého podzemí, která trochu jinak zní, než jak se prezentuje. Na škodu to ale není.

Nové EP berlínské kapely VAyL se nám v redakci objevilo bez předchozího varování a jen čert ví, kde na nás tohle trio sehnalo adresu. Nicméně základní příčiny lze hledat asi v tom, že během října poběží malé evropské tour, které se zastaví 15. v Praze a o den později v Brně, takže pokud by vás snad recenze navnadila, budete mít možnost se trochu zapotit.

Pro mě je ale tenhle spolek nový se vším všudy, takže začnu od začátku. VAyL prý hrají post-apocalyptic stoner metal (to jsem si fakt nevymyslel), který zatím došel naplnění na jednom dlouhohrajícím albu (The Circles End, 2013), na které právě teď v říjnu navazuje téměř půlhodinové EP Eclispe the Sun o pěti skladbách. Vše nahozeno na Bandcampu, vše nekompromisně podřízeno duchu DIY, ale až potom, co po prvním albu skončila spolupráce s labelem Setalight.

 

 
Založit recenzi na tom, že VAyL nehrají žádný stoner metal, nechci. Proč taky. Zařadit jejich muziku ale není jen tak - najdete v ní prvky hardcoru, čehosi blízkého metalcoru, bezpohlavního rocku / metalu, ale třeba i pravého ducha Seattlu se snahou přiblížit se takovým Soundgarden (skladba Face to Face). Podobně to dělali srbští Pry, ale mnohem zajímavěji. Celkově jde prostě o tvrdší kytarovou muziku, která se nijak žánrově nevyhraňuje a u které budete marně hledat něco skutečně osobitého.


Podobně rozevlátě jako hudba funguje i vokál, který se pohybuje od hardcorového řevu (fajn), až po snahu o čistší, ležérně pojatý projev (nefajn). Čisté polohy jsou slabota a ničeho bych nelitoval, kdyby nebyly.

 

Při poslechu vás možná zaujme taky to, že mnoho fragmentů skladeb si budete spojovat s něčím, co už důvěrně znáte. Třeba kytarová pasáž v závěru třetí skladby jsou Rage Against The Machine. A je toho víc. Zaujme vás taky to, že kapela hraje příjemně syrově, v základním nástrojovém obsazení, a že to naprosto stačí. I na to už se přišlo dávno, ale to jim nijak neubírá na rockové svěžesti a energii, což rozhodně beru jako plus.

 


VAyL ve všech ohledech působí velmi přirozená a upřímná undergroundová kapela, ale s tím to také celé stojí a padá. Nového nepřináší nic a za inspirace si každý z vás dosadíte spoustu jmen. Limitující může být i komplet domácí zvuk, i když nedopadl vůbec špatně a jeho neučesanost se k projevu kapely slušně hodí. Ve finále jdeme pod průměr, ale ne o moc, protože ať chceme nebo nechceme, VAyL působí poměrně jistě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky