Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Veilburner - Lurkers in the Capsule of Skull

VeilburnerLurkers in the Capsule of Skull

Victimer11.11.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Zatím ten nejodvážnější experiment poslaný ven z krypty zírajících škrabošek.

Okultismus, nihilistická černota, halucinogenní a plasticky se měnící hmota, ale pořád taky poctivé death/blackové řemeslo tahající ze svého kouzelnického rukávu ostré riffy i jejich disonantní modely. Řadit však americké ritualisty Veilburner mezi současnou vlnu temné disonance, to by bylo úplně mimo. Na to je tahle maskovaná dvojice příliš ponořená do experimentů a efektní mutace své vlastní tvorby. Veilburner právě vydali své páté album Lurkers in the Capsule of Skull, na němž jsou, i přes návaznost na svá předchozí díla, mnohem odvážnější a zdravě vyšinutější. 

 


Musím se přiznat, že minulost souboru mi mnoho neříká. Až na malé výjimky mi přijde docela jalová. Jistě, je slyšet, jak se Veilburner vyvíjí a proměňují, že se v nich něco většího probouzí, ale nějak se tomu nechce ven. Dokonce bych řekl, že kapela až moc často zní jako obyčejný atmo extrém, ze kterého jen občas vylétne cosi zajímavého. Ani předchozí album A Sire To The Ghouls Of Lunacy mě nepřesvědčilo o opaku. Teď to vypadá, že se ledy konečně pohnuly. Dvojice umělců si poprvé s vydáním desky dala na čas a myslím, že jí to jen prospělo.


Pořádky se mění, Veilburner se rozhodli jít ve svém výrazu o dost dál. Kapela i zde nabízí atmosférickou a progresivní mixáž black a death metalu, ale tu dnes promývá daleko silnějším samplingem. Vše je najednou hustější a neprostupnější. Prostorovější, magičtější. Jako by kapela našla svůj skutečný výraz. Na to jak prozatím zněla přijatelně až neškodně, je najednou těžkopádnější, víc v kocovině a těžké mlze. Zmiňovat však v promo popisku podobný směr tvorby, jako mají kolosální tyrani Imperial Triumphant, to je opravdu jen pocitové a částečné. Takové technické zvířeckosti, navíc v jazz metalově pojatém celku Veilburner zdaleka nedosahují. A tak hlavním vodítkem nechme to staré, ale pořád funkční srovnání s odkazem Akercocke.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/veilburner%20band.jpg


Já bych novinku Amíků popsal jako maskovanou tmu svíranou zatuhlostí, ale taky materiál, který umí zírat ven. Kapela pořád těží ze svého tradičního metalového ústrojí, jen ho obaluje podivnou hmotou jako vytaženou odkudsi z hlubin. Veilburner na Lurkers in the Capsule of Skull míchají melodie s podzemním burácením, disonancí a okultními praktikami, aby celek nezněl jako zlo ve vakuu, ale jako živá, efekty prohnaná deska. Tu vypluje na povrch víc deathová pasáž, tam zase podivně teatrální kousek, snad s příchutí orientu. Vše doprovází progresivní hledí nad atmosférickým černým kovem.


Nové album Veilburner je jako temný opar nad kryptou, v němž lze najít mnoho různých prvků. Dohromady jde o nejponurejší a nejkomplexnější album, co kapela vydala. Ale abychom se nehrabali jen pod povrchem. Pořád je tu slušná porce friendly melodiky, která dělá hudbu Veilburner snesitelnou. To aby bylo jasno, že do úplné neprostupnosti má tohle dílo pořád daleko. V tomto aspektu jako bych slyšel právě gentlemany Akercocke, kteří jsou ve vybruslení ze složitých situací opravdovými mistry. Veilburner na ně zatím nedosahují, ale jsou nad tu komplikovanou strukturu sebe sama také povzneseni. Jejich hudba je v mnohých pasážích až éterická. Neklidně, někde uvnitř pořád klíčí sémě temného umění, ale i tak se tihle pánové umí vznášet.


Podíl experimenty / řeznictví se skladbu od skladby liší. Nakonec ale dojdeme k tomu, že plastická těkavost takové Nocturnal God je stejně ostře metalová, jako tvrdé jádro původně méně opracovaného kusu An Odyssey Through Cataclysm, protože i on se dočká své cesty do nové dimenze. Zkrátka a dobře, pod vším tím propojením s temnou aurou a až divadelní ponurostí je slyšet starý poctivý metal. Kořeny nezapřeš. Veiburner se ovšem dostali na své cestě zatím nejdál, a to se počítá.

 


Pořád mě ale v hlavě hlodá pár sterilnějších pasáží, které čas od času vyplují na povrch. Na to, abych mohl mluvit pouze v superlativech je ještě čas. Kapela předvádí velmi solidní načernalou mystifikaci, sondáž v hlubinách, ale někdy taky jen klouzačku v mírně nenápaditém módu. Lurkers in the Capsule of Skull je neklidná a ve tmě poskakující nahrávka, ve které je probuzeno zlo, ale dá se vyfiltrovat. Je to na vás.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky