Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Veilburner - Lurkers in the Capsule of Skull

VeilburnerLurkers in the Capsule of Skull

Victimer11.11.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Zatím ten nejodvážnější experiment poslaný ven z krypty zírajících škrabošek.

Okultismus, nihilistická černota, halucinogenní a plasticky se měnící hmota, ale pořád taky poctivé death/blackové řemeslo tahající ze svého kouzelnického rukávu ostré riffy i jejich disonantní modely. Řadit však americké ritualisty Veilburner mezi současnou vlnu temné disonance, to by bylo úplně mimo. Na to je tahle maskovaná dvojice příliš ponořená do experimentů a efektní mutace své vlastní tvorby. Veilburner právě vydali své páté album Lurkers in the Capsule of Skull, na němž jsou, i přes návaznost na svá předchozí díla, mnohem odvážnější a zdravě vyšinutější. 

 


Musím se přiznat, že minulost souboru mi mnoho neříká. Až na malé výjimky mi přijde docela jalová. Jistě, je slyšet, jak se Veilburner vyvíjí a proměňují, že se v nich něco většího probouzí, ale nějak se tomu nechce ven. Dokonce bych řekl, že kapela až moc často zní jako obyčejný atmo extrém, ze kterého jen občas vylétne cosi zajímavého. Ani předchozí album A Sire To The Ghouls Of Lunacy mě nepřesvědčilo o opaku. Teď to vypadá, že se ledy konečně pohnuly. Dvojice umělců si poprvé s vydáním desky dala na čas a myslím, že jí to jen prospělo.


Pořádky se mění, Veilburner se rozhodli jít ve svém výrazu o dost dál. Kapela i zde nabízí atmosférickou a progresivní mixáž black a death metalu, ale tu dnes promývá daleko silnějším samplingem. Vše je najednou hustější a neprostupnější. Prostorovější, magičtější. Jako by kapela našla svůj skutečný výraz. Na to jak prozatím zněla přijatelně až neškodně, je najednou těžkopádnější, víc v kocovině a těžké mlze. Zmiňovat však v promo popisku podobný směr tvorby, jako mají kolosální tyrani Imperial Triumphant, to je opravdu jen pocitové a částečné. Takové technické zvířeckosti, navíc v jazz metalově pojatém celku Veilburner zdaleka nedosahují. A tak hlavním vodítkem nechme to staré, ale pořád funkční srovnání s odkazem Akercocke.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/veilburner%20band.jpg


Já bych novinku Amíků popsal jako maskovanou tmu svíranou zatuhlostí, ale taky materiál, který umí zírat ven. Kapela pořád těží ze svého tradičního metalového ústrojí, jen ho obaluje podivnou hmotou jako vytaženou odkudsi z hlubin. Veilburner na Lurkers in the Capsule of Skull míchají melodie s podzemním burácením, disonancí a okultními praktikami, aby celek nezněl jako zlo ve vakuu, ale jako živá, efekty prohnaná deska. Tu vypluje na povrch víc deathová pasáž, tam zase podivně teatrální kousek, snad s příchutí orientu. Vše doprovází progresivní hledí nad atmosférickým černým kovem.


Nové album Veilburner je jako temný opar nad kryptou, v němž lze najít mnoho různých prvků. Dohromady jde o nejponurejší a nejkomplexnější album, co kapela vydala. Ale abychom se nehrabali jen pod povrchem. Pořád je tu slušná porce friendly melodiky, která dělá hudbu Veilburner snesitelnou. To aby bylo jasno, že do úplné neprostupnosti má tohle dílo pořád daleko. V tomto aspektu jako bych slyšel právě gentlemany Akercocke, kteří jsou ve vybruslení ze složitých situací opravdovými mistry. Veilburner na ně zatím nedosahují, ale jsou nad tu komplikovanou strukturu sebe sama také povzneseni. Jejich hudba je v mnohých pasážích až éterická. Neklidně, někde uvnitř pořád klíčí sémě temného umění, ale i tak se tihle pánové umí vznášet.


Podíl experimenty / řeznictví se skladbu od skladby liší. Nakonec ale dojdeme k tomu, že plastická těkavost takové Nocturnal God je stejně ostře metalová, jako tvrdé jádro původně méně opracovaného kusu An Odyssey Through Cataclysm, protože i on se dočká své cesty do nové dimenze. Zkrátka a dobře, pod vším tím propojením s temnou aurou a až divadelní ponurostí je slyšet starý poctivý metal. Kořeny nezapřeš. Veiburner se ovšem dostali na své cestě zatím nejdál, a to se počítá.

 


Pořád mě ale v hlavě hlodá pár sterilnějších pasáží, které čas od času vyplují na povrch. Na to, abych mohl mluvit pouze v superlativech je ještě čas. Kapela předvádí velmi solidní načernalou mystifikaci, sondáž v hlubinách, ale někdy taky jen klouzačku v mírně nenápaditém módu. Lurkers in the Capsule of Skull je neklidná a ve tmě poskakující nahrávka, ve které je probuzeno zlo, ale dá se vyfiltrovat. Je to na vás.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky