Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvorby J.E. Åsliho si nesmírně vážím. Všechno, čeho se jeho um dotkne, patří mezi mimořádná díla. Ať už se jedná o One Tail, One Head nebo Vemod. Nejen zde se potkal s dalším všemumělem, Eskilem Blixem, kterého lze znát z různých kapel a projektů, kde vystupuje pod různými přezdívkami (Azazil, Kvitrim, HBM Azazil, atd.). Oba pánové vykazují široký rejstřík různých podob black metalového cítění i umění hrát na jakýkoliv nástroj. Před dvanácti lety pod hlavičkou Vemod učarovali světu dlouhohrajícím debutem Venter på stormene. Ovšem i cesta k němu byla dlouhá. Vemod mají evidetně na všechno hromadu času. Proto není divu, že na druhou desku si fans museli počkat takovou dobu.

Prvotinou nadchli syrovostí a přes veškerou náladotvornost urputností skladeb. V nich šlo vystopovat lásku k devadesátkovému blacku v celé jeho kráse. Kdo ovšem čekal, že se dvojice, nyní posilněna o baskytaristu Espena Kalstada, bude snažit navázat na prvotinu, či ji rozvinout, musí být současným směřováním zklamán. Kdo ovšem Venter på stormene poslouchal pozorně, pod nánosem krutosti slyšel nemálo tklivých melodií a nádherných vyhrávek. Ty jsou nosným pilířem The Deepening. Ten tam je špinavý zvuk, pryč jsou zlovolné krucance. Před sebou máme melancholické vlny, krystalický sound a spoustu čistých zpěvů a nápěvů.

Slyšel jsem přirovnávání k Alcest. Proč ne. Já ovšem slyším stále podstatu Vemod, která mi utkvěla ve vzpomínkách. Na přetřes mě napadají spíše Sólstafir, nebo ještě lépe Helheim, byť ti k blacku přistupují z jiné strany. Z noční oblohy berou ovšem inspiraci všichni. Eskilovy vokály nedrhnou jako v Mare nebo Djevel. Spíše se šeptavým způsobem vciťují a vypráví. Ze začátku alba méně, postupně však častěji a častěji se do zpěvů přidává tklivým hlasem J.E. Åsli. Je to on, kdo následně udává tón. Z čistých zpěvů v blacku bych nedělal kovbojku. Ty jsou součástí blacku už od dob Ulver, Borknagar atd.

Rovněž bych nehledal složitosti v akustických plochách či jemných pasážích, za které by se nemusela stydět ani Anathema. První dojmy jsou samozřejmě šokující, ale pokud chcete vnímat Vemod a jejich The Deepening opravdu do hloubky, tu komplexnost a přirozenost ve všech sférách jim uvěřit nebude těžké. Album není vhodné k letmému poslechu. Není ani dobré pro ortodoxního posluchače. Na což má ten právo. Album je pro otevřeného člověka, jenž rád poslouchá hudbu bez stylových hranic. Vemod nejsou žádnými zrádci se stylovými kotrmelci. Z alba lze stále slyšet postupy, s nimiž si razili cestu před dvaceti lety. Jen je vše uhlazenější, možná pozitivnější a lépe zahrané.

První dojmy z The Deepening byly překvapivé a nejednotné. Posléze jsem věděl, že s albem nemám jediný problém. Postupně jsem si uvědomil, že tohle bude na dýl. Že se mi Vemod trefili do vkusu. Že se nechám rád unášet vlnami titulní skladby, že slzím v závěru Der guder dør, a že si užívám předělů mezi takřka rockovými postupy a blackovými sypačkami. Album je vyvážené po všech stranách. Nepůsobí krkolomně, byť je tak proměnlivé...