Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přátelé, britští Venom sice patří mezi klasiku a ta se příliš nehaní, ale já si to v současnosti odpustit nemohu. Kapela nám téměř po třech letech předkládá své další řadové album, které pojmenovala Fallen Angels. Prý mělo jít o naštvanější a hrubší materiál než na předchozím albu Hell. Mezi námi, Hell byla povedená deska, co se na tom Cronosovi nelíbilo, nevím. Údajně její uhlazené pojetí a sliboval návrat k desce Metal Black a k rané tvorbě. Nakolik se věc minula účinkem si dnes trochu poodhalíme.

První změna, kterou zaznamenáváme, je v řadách kapely. Trio je to stále, ovšem za bicí soupravou nám sedí již někdo jiný. Anttona, který bicmenoval v kapele od roku 2000 (album Resurrection), vystřídal bubeník ze sólové skupiny Tonyho Martina Danté vlastním jménem Danny Needham. Annton se vrhl po bok svého někdejšího kolegy Mantase do skupiny Mpire Of Evil. Jinak nadále ve skupině přetrvává novější kytarista Rage a pochopitelně frontman Cronos. Tolik tedy personální změny. Další výraznou změnou možná bude přechod k jinému major labelu. Sanctuary je již minulostí a nyní se kapela choulí pod křídla Spinefarm Records. Jiné další podstatné rozdíly a inovace mi nejsou známé, i tak si myslím, že proměn kapela utrpěla dost, ovšem jméno Venom je na tyto hrátky tak nějak zvyklé. Pro mnohé je tato kapela ikonou a modlou, pro jiné zas přeceňovaní jedinci, kteří mají neprávem nálepku „black metal“. Nutno poznamenat, že tato kapela, ačkoli čistý black nikdy nehrála (otázkou také je, co je to čistý black), tento název pro daný žánr vymyslela a poprvé použila. Dnes se hovoří o hudbě, kterou řadíme do NWOBHM a později syrového thrashe, mnohdy označovaného i jako speed metal. To vše pod hlavičkou koření black metalu. Onou přísadou budou zejména texty a symbolika a celkové drsné, syrové vyznění skupiny. Ale to už jsem příliš hluboko v historii a tam jsem se dostat nechtěl. Možná schválně unikám a hledám na kapele to lepší, co se mi líbilo a líbí dodnes. Bohužel o nové desce toto říci nemohu. 

Ačkoli námět alba je kvalitní a náboj díla je značně energický, celkový dojem už takové pocity nevyzařuje. Silná slova se bohužel ve většině případů vždy minou účinkem a Venom v dnešních dnech není žádnou výjimkou. Metal Black i Hell byla alba, která měla po dlouhé době správnou šťávu a jak se dnes moderně říká „feeling“. A jak se také říká, mělo to ku*va koule. Fallen Angels mi přijde takovou vykrádačkou těchto dvou desek, ovšem pouze co se týče zvuku, hudebních postupů a celkového vzhledu. Pociťuji absenci zapamatovatelnějších songů, které se na předchozích dvou počinech hojně objevovaly. Přátelé je to tak, jsem zklamán. Deska upadla do šedého průměru, bez výrazného momentu, který by stál za každý další palec nahoru. Ale přeci jen, snažím se být člověk především pozitivně naladěný a i v tom špatném najít alespoň malinkou skulinku či promile toho dobrého. Obvykle nacházím jen ta promile, ovšem jinde, než je můj původní záměr, ale to je věc jiná. A teď zase trochu vážněji. Zvláštní a netradiční okamžiky deska opravdu ukrývá, už při samotném výčtu skladeb. V tracklistu alba se totiž na devátém místě krčí píseň se jménem Punk’s Not Dead. Není to žádný cover na nějakou profláklou punkovici, ani hudebně připodobitelná improvizace. Humor? Nadsázka? Marketingový tah? Konec nápadů? Nevím. Jisté je, že píseň je to přinejmenším zajímavá, ale výrazně od ostatních nijak odlišitelná. Z této poslední nahrávky věhlasného tělesa Venom mám dojem, že se kapela plácá v nápadech vzniknuvších na albech Metal Black a Hell. Opravdu nevím, jak mám tuto desku chápat. Beru to tedy s rezervou jen jako přirozený vývoj skupiny. Hudebně a energicky jde ve stejných šlépějích, co již několikrát výše zmíněné počiny. Detailněji obsahově nejde o nic nového a nic výrazně oblíbitelného. Škoda, snad příště.