Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vestigial - Solar / Aeon

VestigialSolar / Aeon

Victimer1.9.2013
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Kompilační nahrávka tajemného projektu připomínající jednu z nejchladnějších kreatur průmyslem nakaženého ambientu. Ryzí zlo.

Noc. Stísněný pocit zalitý studeným potem opouští konečky vlasů, prolévá se oblastí páteře a stéká někam do již tak promočeného oděvu zkoprnělé pánve. Nechuť jít dál je zřejmá, mít tu moc zahodit nohy a v okamžiku se rozpustit... Ale nejde to. Jen spoře osvětlený oplocený areál monstrózních rozměrů totiž mnoho důvěry v další kroky nedává. A ty zvuky... Co je to za hlučící bestii, jež ze svého nitra vydává podobnou změť nelidských výlevů a vlívá do uší víc nejistoty a útrpného dojmu vlastní malosti? Holé neštěstí jít dál, raději si ještě v relativním klidu hrůzou kousat nehty a bezduše promýšlet co dál. Realita ovšem zůstává neodkladná.... Není jiné cesty než do útrob svinsky negativně působícího komplexu budov. Do duše ryzího zla.

 

O VESTIGIAL se mnoho neví. Tedy ve smyslu nějaké personifikace určitě. Budeme si nadále muset vystačit s informací až mučivě temného ambientu ve spárech industrializace těchto zvukově podzemních krypt ve vědecky orientované prostory, neboť vývoj nelze zastavit. Laboratoře plné pohybujících se postav, kterým není vidět do tváří, jsou v nepřetržitém provozu. Z VESTIGIAL jde poměrně hrůza a i otrlý se mnohdy přistihne ve slabé chvilce a obavách o své další minuty na této prolhané planetě. V podobě "Solar / Aeon" nejde o klasickou nahrávku, nýbrž o kompilát zahrnující EP "Aeon" z roku 2007 a o dva roky mladšího CD "Solar". Tyhle dvě stěžejní díla VESTIGIAL doplňují dvě skladby dříve využité na kompilaci "Old Europa Cafe", respektive "Saar Maas". Pocit ovšem zůstává neměnný. Pocit ryzího zla.

 

Delší pauza od poslední nahrávky je k podobnému výběru přímo vyzývající. Z hraniční tísně VESTIGIAL mi proudí hlavou jen jedno. Fascinace. Fascinace zvukovým poryvem, který neumí zahrát na tklivou, atmosférickou notu, ale neustále nutí mnout oči, neboť se každou chvíli zdá, že je zalévá krev. Strach a bolest se snoubí způsobem, který se nebezpečně těkavě otírá o zánik vlastní existence. Podivné existence svými deklamacemi také vystupují z pevně dovřeného materiálu kompilace. Mimozemské civilizace? Trvalá mutace všech zaměstnanců neklidně působícího objektu? Kdo to k nám promlouvá skrze ohnuté amplióny v areálu? Ano, různé uryvky mluveného slova i zpěvu, buchary, pohyb grafů na monitorech, tohle vše je na nahrávce slyšet a nutí mysl k trvalému poškození, neboť ta hlavní linka je příliš silná. Je jí ryzí zlo.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky