Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Název kapely Victims Of Contagion (v překladu jako oběti nákazy) se zdá být víc než aktuální a možná i reakční. Jenže tahle banda si zapisovala první zkoušky do diářů od roku 2005, kdy ještě neměla potuchy, na kolik jejich jméno vejde v platnost o několik let později. Aktivitou však příliš neoplývají, protože teprve v roce 2014 vydali malé EP a první velkou desku nachystali až v roce 2019. Ta se jmenuje Lamentations Of The Flesh Bound a nyní se na ní trošku mrkneme.

Kapela se našla v techničtějším death metalu, který kromě nich v Pennsylvánii obstojně drtí ještě třeba Orgone, Coltcrusher, Abolishing The Ignominious, Equipoise nebo známější Rivers Of Nihil. Se všemi lze samozřejmě srovnávat a jinak porovnávat. Můžeme poukazovat na četnost kytarových záhybů a hbitost prstíků po pražcích, počítat všechny stop-starty a další oblíbené kejkle, které se v tomto žánru objevují. Naštěstí Victims Of Contagion nejsou natolik chtiví rozsekání nálady během poslechu a dokážou jet i několik pasáží bez prudkého točení kormidlem v tempu. Stejně mám dojem, že někdy jsou ty stop-starty zavedeny schválně, protože se kytarista ztratil ve své dvaceti strunné hydře a potřebuje znovu nasadit pokřivený pařát na hmatník. Samozřejmě, že se této kratochvíli nevyhýbají, ale takových momentů není tolik, aby to posluchače začalo otravovat a rozčilovat.

Zajímavostí je, že hrnoucí charakter obsahují téměř všechny skladby. Prvních pět kusů jede patřičně svižně. Teda až na úvod první skladby, který je zbytečně melancholický a tak nějak nerozumím jeho zařazení. Výjimku však dělá šestá a poslední věc Autophagous Horizons, která, když si odbude potřebné tech-deathové hrátky, nasadí volnější tempo a vyloženě barevnou mozaiku. Tuhle skladbu jednoznačně řadím jako nejlepší kousek toho, co dokáže album nabídnout a je opravdu velká škoda, že se v podobných barvách neukazuje i zbytek playlistu. Tahle písnička totiž vybočuje i svou délkou (dvanáct minut) a díky jejímu komplikovanému průběhu vás spolehlivě udrží v pozoru. Ovšem chybičku tahle skladba přeci jen má – fade out. Po tak zajímavém průběhu skladby mi to přijde jako podřezání si vlastní větve. Rozumím tomu, že se to občas používá na závěr alba, jako že se všechno vytrácí do ticha, ale svým způsobem vlastně nic nekončí, nicméně pro takto variabilní žánr je to jako neschopnost přijít s vkusným zakončením. Na druhou stranu mi tento song připomněl Kataklysm na albu The Prophecy, kde je závěrečný kus The Renaissance rovněž vyveden v delší stopáži a volnější melodice. Ostatně princip obou alb je podobný – od samého začátku nepolevující jízda a v těsném závěru zajímavé osvěžení.

Ve srovnávacích rovinách budu ještě chvíli fantazírovat a vytasím se s tuzemskou veličinou Perfecitizen. Ti mají totiž podobně nepředvídatelný průběh alba, přesto udržují náležitě hutné tempo. Rozdíl však je ten, že Jarda Haž je mnohem lepší bubeník než Mike Rush. Dále našinci mají nahrávky mnohem rozmanitější a členitější, kdežto Victims Of Contagion se brzy začnou opakovat. Možná existuje i nějaký vzorec, dle kterého americká sešlost staví své skladby, ale rozklíčovávat jej nehodlám. Pro podobné rébusy nemám zrovna v jejich případě větší nutkání. Je to svým způsobem škoda, protože pánům jde dílo celkem od ruky a dokážou napsat dobré a lepší pasáže. Jen ten celek nakonec není tak houževnatý, jak by se nejspíš chtělo docílit. Tak snad se budou chlapíci ještě nějaký čas snažit a doporučuji se vydat cestou složitějších kompozic, jako je výše probíraná závěrečná skladba. Jinak hrozí klasické převálcování tunou jim podobných spolků. Do té doby stále platí, že z Pennsylvánie v oblasti technického death metalu nejvíc září nihilistická řeka.