Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vígljós - Tome II: Ignis Sacer

VígljósTome II: Ignis Sacer

Bhut10.11.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Včelařský black metal v čele s netradičním mellotronem. Docela působivá nahrávka, na kterou jsem zíral, jako by mi uletěly včely.

Docela mě překvapilo zjištění, že kapela Vígljós jako své nosné téma zvolila včelařství – a že v tomto směru vlastně nikoho jiného neznám. Krom letitého fláku božského Karla o pilné dělnici Máje. Když si toto ještě spojíme s žánrem, kterým je black metal, tak se to vlastně nabízí přímo samo. Kolikrát jste použili v souvislosti s black metalem termín „včelíny“? No a teď to máme propojené i v textové stránce a vlastně celkové stylizaci – obaly, promo fotky a další grafiky. Ještě se sluší doplnit, že dalším okruhem textů je téma námelu, o jehož všelijakých podobách před časem hovořil kolega Lomikar zde

 

Tím však výčet odlišností nekončí. Asi největším hudebním zpestřením je hojné užívání nástroje, který se jmenuje mellotron. Jak zní? Asi nejznámější skladbou, kde je užitý, je hit Strawberry Fields Forever od The Beatles. V případě Vígljós zastává zajímavou roli – není příliš dominantní, přesto se občas záměrně vystrčí do popředí a v podstatě okamžitě si získá svou pozornost a uzme prostor pro sebe.

 

 

Podmanivě zapůsobí už v samotné úvodní skladbě, která zastává funkci jakéhosi intra. Troufám si tvrdit, že si vás to získá okamžitě, od prvních vteřin. V dalším sledu kapela nasadí svérázný black metal, odkazující do roztodivných končin a rovin tohoto bohatě rozličného žánru. Okamžitě si lze totiž vybavit první velké desky Peste Noire, kde vidím největší paralelu v rozverně skočném, a přitom deprimujícím způsobu syrového blackmetalového běsnění.

 

Agrese vokálu vás zase spíš zanese do podivností typu Skitliv nebo klidně až k Silencer. Hudebně však stojíme paradoxně na jiném než typicky blackmetalovém podkladu. Jde mi hlavně o ty klasické „včelíny“, které tu tak přímo nevyčnívají; spíše jde o takové lehčí kytarové drhnutí. Ne že by strunná sekce neměla drive a chyběla jí částice neklidu, ale není to ta typická hradba monumentálních, klidně i repetitivních riffů, které se při slovním spojení „kytarový včelín“ přímo vybaví. Přesto si tu tento element stojí velmi pevně a podmanivě. Tedy do té doby, než se zjeví mellotron a celou pozornost si aristokratickým gestem hodným respektu zcela samovolně a bez násilí suverénně převezme pro sebe. Jsou to takové téměř nečekané momenty, ale vždycky mají zajímavý náboj a šmrnc. Je to chytrý kalkul, který je šikovně využit, a přitom se dotěrně nevtírá pocit nějaké uměle šroubované anomálnosti a chtěného výstřednictví. Teda ne že by to celé svým způsobem výstřední – a dobře míněno vyšinuté – nebylo; naopak, přijde mi to pošahané celkem sympaticky a akorátně. Přesně tak, aby tato hudba dokázala potěšit i ty, kteří přímo avantgardní kejklířství a netradiční kotrmelce v uchopení hudby nesledují, ba něčemu takovému přímo ani neholdují.

 

 

Vlastně je to docela chytlavá a okouzlující nahrávka. Může za to zajímavá melodika, dobře střídané tempo a i ten zpěv se podaří tu a tam zkrotit či jeho barvu drobátko obměnit. A tím zpestřit. Líbí se mi občasné lehoučké vsunutí heavy pasáží, které dodají v konkrétních chvílích osvěžující puls a jsou najednou velmi intenzivním hybatelem. Jejich rozvrstvení je dobře rozloženo tak, aby se poslech neutopil v jednolitosti. Zkrátka přichází v momentě, kdy už si říkáte, že vás patrně nic nepřekvapí. A ono ejhle. A přitom to všechno spolu dokáže smyslně kooperovat a fungovat.

 

Ptáte se jistě i na nějaká ta negativa, neboť bychom před sebou jinak měli poměrně masivního adepta na album roku. A ptáte se pochopitelně správně. Já to vidím třeba v tom, že mi trochu vadí hlasitost, která nedopřává většímu rozletu nástrojů v prostoru, čímž by se dynamika nahrávky nádherně rozvířila.

 

Taky toho štěkavého a nervy drásajícího vokálu je tu občas až příliš mnoho. Ale na druhou stranu je to prvek, který lze celkem solidně přijmout za svůj a uvyknutí na takový projev mi vlastně nedělalo větší problém, než jsem si v prvním okamžiku ostrého konfliktního kontaktu myslel. Zvláštní jev.

 

 

Za další – trochu tu bojuji s určitým punk elementem, který tu a tam převezme hlavní otěže rytmu a celkové stylizace. Ne že bych s tím žánrem měl problém, jen mi to nesedí do konceptu kapely a její filozofie. Ale třeba jsem to jen chytil za opačný konec, nevím. Méně punku a více esoterní nálady bych určitě snesl a přímo uvítal.

 

Mně totiž přijde, že takový druh hudby má fungovat zejména v přírodě – myslím tím samozřejmě při poslechu. Prostě si to chcete zasazovat do panoramat a scenérií rustikálního rázu, než je urbanisticky čpějící punk s problémy moderního člověka. Já tam chci dýchat v lesích a i proto jsem s sebou vzal CD na procházku s dětmi, kdy jsme šli hledat pravdu k moudré sově sídlící v našem nedalekém lese. Trochu jsem spíš doufal, že cestou potkám úl, abych průvodní fotky pořídil u něj, ale lesní hájemství mi vycházelo v rovnici rovněž.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky