Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Docela mě překvapilo zjištění, že kapela Vígljós jako své nosné téma zvolila včelařství – a že v tomto směru vlastně nikoho jiného neznám. Krom letitého fláku božského Karla o pilné dělnici Máje. Když si toto ještě spojíme s žánrem, kterým je black metal, tak se to vlastně nabízí přímo samo. Kolikrát jste použili v souvislosti s black metalem termín „včelíny“? No a teď to máme propojené i v textové stránce a vlastně celkové stylizaci – obaly, promo fotky a další grafiky. Ještě se sluší doplnit, že dalším okruhem textů je téma námelu, o jehož všelijakých podobách před časem hovořil kolega Lomikar zde. 

Tím však výčet odlišností nekončí. Asi největším hudebním zpestřením je hojné užívání nástroje, který se jmenuje mellotron. Jak zní? Asi nejznámější skladbou, kde je užitý, je hit Strawberry Fields Forever od The Beatles. V případě Vígljós zastává zajímavou roli – není příliš dominantní, přesto se občas záměrně vystrčí do popředí a v podstatě okamžitě si získá svou pozornost a uzme prostor pro sebe.

Podmanivě zapůsobí už v samotné úvodní skladbě, která zastává funkci jakéhosi intra. Troufám si tvrdit, že si vás to získá okamžitě, od prvních vteřin. V dalším sledu kapela nasadí svérázný black metal, odkazující do roztodivných končin a rovin tohoto bohatě rozličného žánru. Okamžitě si lze totiž vybavit první velké desky Peste Noire, kde vidím největší paralelu v rozverně skočném, a přitom deprimujícím způsobu syrového blackmetalového běsnění.

Agrese vokálu vás zase spíš zanese do podivností typu Skitliv nebo klidně až k Silencer. Hudebně však stojíme paradoxně na jiném než typicky blackmetalovém podkladu. Jde mi hlavně o ty klasické „včelíny“, které tu tak přímo nevyčnívají; spíše jde o takové lehčí kytarové drhnutí. Ne že by strunná sekce neměla drive a chyběla jí částice neklidu, ale není to ta typická hradba monumentálních, klidně i repetitivních riffů, které se při slovním spojení „kytarový včelín“ přímo vybaví. Přesto si tu tento element stojí velmi pevně a podmanivě. Tedy do té doby, než se zjeví mellotron a celou pozornost si aristokratickým gestem hodným respektu zcela samovolně a bez násilí suverénně převezme pro sebe. Jsou to takové téměř nečekané momenty, ale vždycky mají zajímavý náboj a šmrnc. Je to chytrý kalkul, který je šikovně využit, a přitom se dotěrně nevtírá pocit nějaké uměle šroubované anomálnosti a chtěného výstřednictví. Teda ne že by to celé svým způsobem výstřední – a dobře míněno vyšinuté – nebylo; naopak, přijde mi to pošahané celkem sympaticky a akorátně. Přesně tak, aby tato hudba dokázala potěšit i ty, kteří přímo avantgardní kejklířství a netradiční kotrmelce v uchopení hudby nesledují, ba něčemu takovému přímo ani neholdují.

Vlastně je to docela chytlavá a okouzlující nahrávka. Může za to zajímavá melodika, dobře střídané tempo a i ten zpěv se podaří tu a tam zkrotit či jeho barvu drobátko obměnit. A tím zpestřit. Líbí se mi občasné lehoučké vsunutí heavy pasáží, které dodají v konkrétních chvílích osvěžující puls a jsou najednou velmi intenzivním hybatelem. Jejich rozvrstvení je dobře rozloženo tak, aby se poslech neutopil v jednolitosti. Zkrátka přichází v momentě, kdy už si říkáte, že vás patrně nic nepřekvapí. A ono ejhle. A přitom to všechno spolu dokáže smyslně kooperovat a fungovat.

Ptáte se jistě i na nějaká ta negativa, neboť bychom před sebou jinak měli poměrně masivního adepta na album roku. A ptáte se pochopitelně správně. Já to vidím třeba v tom, že mi trochu vadí hlasitost, která nedopřává většímu rozletu nástrojů v prostoru, čímž by se dynamika nahrávky nádherně rozvířila.

Taky toho štěkavého a nervy drásajícího vokálu je tu občas až příliš mnoho. Ale na druhou stranu je to prvek, který lze celkem solidně přijmout za svůj a uvyknutí na takový projev mi vlastně nedělalo větší problém, než jsem si v prvním okamžiku ostrého konfliktního kontaktu myslel. Zvláštní jev.

Za další – trochu tu bojuji s určitým punk elementem, který tu a tam převezme hlavní otěže rytmu a celkové stylizace. Ne že bych s tím žánrem měl problém, jen mi to nesedí do konceptu kapely a její filozofie. Ale třeba jsem to jen chytil za opačný konec, nevím. Méně punku a více esoterní nálady bych určitě snesl a přímo uvítal.

Mně totiž přijde, že takový druh hudby má fungovat zejména v přírodě – myslím tím samozřejmě při poslechu. Prostě si to chcete zasazovat do panoramat a scenérií rustikálního rázu, než je urbanisticky čpějící punk s problémy moderního člověka. Já tam chci dýchat v lesích a i proto jsem s sebou vzal CD na procházku s dětmi, kdy jsme šli hledat pravdu k moudré sově sídlící v našem nedalekém lese. Trochu jsem spíš doufal, že cestou potkám úl, abych průvodní fotky pořídil u něj, ale lesní hájemství mi vycházelo v rovnici rovněž.