Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Vilt - Divine Intervention

ViltDivine Intervention

Garmfrost25.8.2026
Zdroj: spotify
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Divine Intervention je album v rámci úzkých mantinelů různorodé. Kapela zde zkouší rozličné polohy v rámci melodeathového ranku.

Před dvěma roky jsem pár měsíců poslouchal velice slibné EP ...to Mourn the Death of a Stranger od mladé švédské kapely pohybující se v melodickém death metalu devadesátkového střihu. Nahrávka nabízela ostřejší rubanice s příjemnými melodickými vyhrávkami, nathrashlou rytmiku s prvky groove. Styl Vilt, byť plný plný odkazů k ikonám žánru, byl na hony vzdálený přívětivosti In Flames nebo Dark Tranquillity, spíše se obracel k nářezovějším At the Gates. Což se na Divine Intervention změnilo a pěje se více v módu In Flames. Vilt mají k dobru mladistvou energii, nebojí se sáhnout po hardcorové urputnosti… Vilt nejsou úplnými začátečníky, historie kapely se píše už deset let. Debutovali zajímavým demem The Chalice, zač je toho loket předvedli na výborném EP Adversary, kde už styl Vilt ukazoval, že se s nimi bude muset počítat. Je znát, že pánové nasbírali zkušenosti i z účinkování v jiných kapelách. Od slibného, ne však nijak jedinečného počinu ...to Mourn the Death of a Stranger se Vilt nyní vypracovali k mnohem uhlazenější, ovšem stále nářezové produkci, ve které je znát stále ono dravé nadšení, už však krocené vyspělejší instrumentací a prací s aranžemi.

 

Divine Intervention cosi ze své syrovosti ztratili, nahradili ji úderností a větším příklonem k melodiím. Připadne mi, že se v Divine Intervention mnohem více ozývají odkazy ke známějším interpretům, než tomu bylo v počátcích kapely. Album je velice energické, zahrané výbornými muzikanty a nařvané správně zapáleným divochem. Vilt jsou stále emocionální, ale současně jsou více zaměření na techniku, což ve výsledku znamená více chladného rozvažování.

 

Po stadionovém úvodu se album usazuje. Dealing with the Devil je hit jak řemen. Následující Enslaved, což byla jedna z mnoha zveřejněných singlů, rozvíjí předchozí song. Máme zde robustní úvod, ostrou sloku a vyřvávaný refrén. Refrény mi v podstatě překáží v plynulejším prožitku. Zpěvák se evidentně snaží o zpěvnější polohy, což mu zatím moc nejde a barva jeho hlasu je v těchto místech až protivná. Zůstal bych v uřvaných rovinách, tam mu je nejlíp.

 

Je mi jasné, že fans zdivočelí na koncertech budou nadšení z Immortality. Tuhle skladbu, která není špatná, ale je z ní cítit, že byla složena právě pro živé provedení. The New Shadow je méně odlehčená, jde více pod povrch. Je ostrá a protknutá jemnou melodikou, což dříve tak pěkně uměli In Flames. Když dva dělají totéž, musí to být totéž? The New Shadow je songem jak víno! A co další Feral? Feral pokračuje ve stylu předchozí skladby. Je chytlavá, stále dostatečně ostrá, aby se mohlo mluvit o death metalu, ale už na hraně rockové písničkovosti, klišé i stylové upřímnosti. Tohle platí i o The Serpent. Ohraničení akustickými vyhrávkami uprostřed thrashového hoblování funguje. Fungovalo před třiceti lety, a funguje pořád.

 

HolyMoly je klipovka, kapela této skladbě věří a myslím, že sice není nejzdařilejším kouskem na albu, má v sobě ovšem všechna patřičná pluska, aby se z ní stal další hit a koncertní tutovka. V Memento Mori se Vilt na chvilku obrací od lehčí formy a chce si vyzkoušet dramatičtější polohu. Přiznávám se bez mučení, že mi víc sedí Vilt rockově písničkoví, než když se snaží být těžší a temnější. Za to v závěrečné a titulní skladbě je všechno, jak mám rád a co chci od švédské melodicko deathové kapely slyšet. Sypanice, nadpozemské melodie a dobrý vokál. Skladba je v podstatě primitivní, ale má drajv, má šťávu. Moc pěkně se poslouchá. Vilt si zde na nic nehrají, jde to z nich, o čemž tak nějak nemusím hloubavě přemýšlet.

 

 

Vilt nahráli své debutové dlouhohrající album, se kterým vtrhli na scénu a bude zajímavé sledovat, zda si scéna nějakého vtrhnutí vůbec všimne. Divine Intervention je album v rámci úzkých mantinelů různorodé. Kapela zde zkouší rozličné polohy v rámci melodeathového ranku. Hrát umí perfektně, tvořit rovněž. Rozumí svým představám, a že jim to občas uklouzne? Nevadí. Mají patřičné nadšení, vášeň, se kterou posluchače umí strhnout na svou stranu. Příští počin budu vyhlížet. Jsem zvědavý, kam se v budoucnu vrtnou…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky