Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vltimas - Something Wicked Marches In

VltimasSomething Wicked Marches In

Sorgh31.5.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Lehký písmenkový vtip v názvu a je tu ultimativní erupce začernělých, smrt nosících sazí. Vltimas se svým debutem sahají rovnou po židličkách v maturitním ročníku a není to otázka prostoduché namyšlenosti.

V žilách této dosud neznámé hydry koluje krev zkušených matadorů a kdo se bude pídit brzy zjistí, že Vltimas jsou projekt elitních muzikantů. Pokud vám jejich hudba bude něčím povědomá a vytahuje z paměti zpola zapomenuté dojmy, pak je to správně. Múza zde pojí temné proudy Nader Sadek, Morbid Angel a taky třeba Aura Noir. Chápu nedůvěru, kterou může takové spojení ikon vyvolat. A možná je oprávněná. Už tolikrát jsme byli svědky toho, jak známé osobnosti spojily své síly a výsledkem bylo jediné album, které zároveň zůstalo epitafem velkých plánů a snů. Možná to bude případ i Vltimas. Ale taky to můžou být zbytečné obavy. V každém případě bychom se raději měli podívat na zplozence temných vášní, ale i přátelství a respektu, který nese jméno Something Wicked Marches In.


Vítají nás povědomé artefakty a hned v úvodu také první, tvrdé riffy. A je to především nepřeslechnutelná Blasphemerova kytarová škola, která zamyká pouta kolem našich nemohoucích končetin. Její zvuk, typické hoblovačky a riffy, ze kterých jsou stvořeny hlavní linie skladeb, to vše je přes nový make up notoricky známé a strašně chytlavé. Přiznávám, že jsem podlehl velice brzo. Rune hraje zpaměti, používá osvědčený, chladně řezavý zvuk svého nástroje, který mu tisíce jiných blackers můžou jenom závidět. V samotné hře se dají nalézt skutečně zajímavé postupy, jednou citlivě balancuje na hraně tří, čtyř tónů, vzápětí strhává clonu nerozhodnosti a spouští divoký orkán mísící black a deathmetalové prvky. Jeho podoba není jednoznačná. Slyšet je Mayhem v období Declaration, stejně tak jediný zářez od Nader Sadek. To byla taky taková jednorázovka, i když dobrá.

 

Zajímavé je, že Vltimas nepoužívají basu a za drátěnou sekcí stojí právě jen Rune. Aspoň jsem se nikde nedočetl, že by tomu mělo být jinak. Nahrávce to však nic neubírá na hloubce. Dohromady seskládané stopy tvoří komplexní labyrint tónů složitých jako vlakové seřadiště. Krásná studiová práce, jen naživo by to chtělo najmout pár zdatných brigádníků. Chválit ale jen jednoho by nebylo v pořádku, stejný podíl na výrazu desky mají samozřejmě i Flo Mounier se svými škopky a David Vincent za mikrofonem. Rytmika je dokonalá, střídá rytmicky pomalé, důrazné salvy se strojově přesnou liturgií kopáků. Spolu s kolísavou kytarou jde o silný tandem vedoucí k prostému pocitu štěstí. Co se zpěvu týče, David se netrápí zbytečným murmurem a spíš se spoléhá na chraplavou deklamaci, což vidím jako tu nejvhodnější formu k hudbě Vltimas.

 

Nestává se často, abych horko těžko hledal něco co by stálo za to nepochválit. U Vltimas se to stalo a mně nezbývá, než smeknout klóbrc a desku poslat k výšinám. Tady se povedlo něco, co by se u nějaké čerstvě založené kapely nestalo. Tady se sešla chemie tří zdatných muzikantů, kteří v ladné pospolitosti nahráli výborné album. A i kdyby už po něm nemělo přijít nic, což by byla škoda, zůstane tady milník velikosti obří krávy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky