Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
VoidLord - La congrega del signore oscuro

VoidLordLa congrega del signore oscuro

Garmfrost14.4.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: La congrega del signore oscuro jako necro doom/deathová podzemně ohavná nadílka nočních můr...

VoidLord je tajuplný projekt chlapíka, který si říká SG tající vše kolem kapely naprosto vše. Známý je název kapely a nahrávky či skladeb. Ty jsou ve španělštině, což může znamenat cokoliv, nerozumím. Nicméně, abychom to nenatahovali, styl VoidLord je označován jako death metal, na metalových archívech je napsáno, že kapela preferuje označení necro doom/death. Hudební složka nahrávky je plazivá a řádně ohavná. Takže proč ne.

 

VoidLord

 

Párkrát jsem si pustil i debutové EP (nebo spíše demo) Rituale di sangue in terra putrescente a je to fest podzemní špína. Obě skladby, které nahrávka nabízí, najdete také na prvním řadovém počinu La Congrega Del Signore Oscuro. Rád bych řekl, že v lepší kvalitě, ale lepší je silné slovo. Ano, produkce je v lepší kondici, avšak stále hodně podzemní. Což nevadí a je to to nejmenší, co na albu vadí.

 

Ve skladbách se toho moc neodehrává. Plazí se, omotávají se kolem a snaží se zatnout drápy. V každém songu je pár akordů, budeme-li je takto nazývat. Zvuk je opravdu hnusný, až mi připadne, že se nahrávalo na starý kazeťák a nic neupravovalo. Na první dobrou se tedy jedná o jednoduše monotónní tvorbu, kde se není čeho chytnout. Mám rád podobná pekla, kdy se musí čekat a navnímat sound, tady se však potím.

 

La Congrega Del Signore Oscuro obsahuje osm skladeb, z nichž dvě jsou jedno intro a jedno intermezzo. Právě tyto dvě „skladby“ mě baví nejvíc, protože rozumím jejich hororové atmosféře. Zbytek „songů“ je spíše improvizacemi než běžnými kompozicemi. Ono to vůbec nevadí a celkové nátuře i sedí. SG má jasnou představu, zřejmě nemá rád hudební virtuozitu a dává přednost vytváření dusivé atmosféry. To se mu daří. Na album nelze říct špatného slova. SG hraje jednoduše na všechny nástroje a stejně tak i vříská, ale tak nějak mu to věřím, a představuji si jeho nadšený zápal. Nepouští se do žádného dobrodružství, má vizi a té se drží. Půl hodiny se táhne jak smrad, po jejím skončení zůstává napjaté ticho, které nelze jen tak narušit další muzikou. Ani nejsem rozpačitý ze špatných výkonů. Na výkony po celou stopáž nedojde, takže je nehledám.

 

Vlastně mě dost překvapilo, že podobně znějící nahrávku vydává label takového významu jako Godz ov War Productions. Ani ne pro kvality nebo jejich absenci. Zaměřením je však VoidLord a jeho La Congrega Del Signore Oscuro poměrně úzkoprofilovým počinem pro pár lidí. Třeba se mýlím.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky