Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voluptas - Where Celestial Bodies Guide Not

VoluptasWhere Celestial Bodies Guide Not

Bhut1.5.2025
Zdroj: Mp3 (320kbps) //promo od kapely
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stojí před námi dílo s názvem Where Celestial Bodies Guide Not. Což tedy znamená, že vás Voluptas vezme do míst, kam Aštar Šeran nedosáhne svou bezbřehostí, bo se bojí tmy a tesáků, co takový kousek ukrývá.

Je pět let dlouhá, nebo krátká doba? Ono stejně záleží na úhlu pohledu. Pro jednoho je takový časový rozestup mezi nahrávkami oblíbené kapely možná dlouhým až nekonečným čekáním. Pro jiného — a do této smělé skupiny se troufám zařadit — je to vlastně úplně v pohodě a v současné uspěchané honbě za muzikou je to tak akorát. Za tu dobu krásně prostřídám svá oblíbená zákoutí a doplním chybějící vzdělání a mezery v policích, abych se pak mohl zase věnovat koloběhu od počátku. Proto mi to čekání na další zářez tuzemské avantgardní veličiny Voluptas nepřišlo ve výsledku vlastně dlouhé, jakkoliv ten rozestup byl o něco málo delší než u předchozích nahrávek.

 

Nuže, stojí před námi dílo s názvem Where Celestial Bodies Guide Not. Což tedy znamená, že vás kapela vezme do míst, kam Aštar Šeran nedosáhne svou bezbřehostí.

 

Asi je to nějaký recenzentský stihomam, nemoc z povolání, či jiný neduh dlící v mé hlavě, ale během poslechu na mě vybaflo hned několik různých hudebně příbuzných kapel, ke kterým lze novinku připodobnit. Rozhodně to nevnímejte jako autorský záměr, ale spíš jako odrazový můstek a azimut úhlu pohledu, respektive souřadnice, kterým směrem nakroutit svoje receptory. No, abych to zjednodušil: jsou tu místa, harmonie, nálady, které mi prostě vpíchly vzpomínku na nějaké jiné kapely.

 

Třeba hned úvodní track, který je vlastně nervním intrem. Sice v něm slyšíme vrnění cella a hru rozervané nálady a nepřející doomově laděné atmosféry, ze které nelze očekávat výbušnou radost a bujaré pokračování. Jakkoliv mám tento hudební nástroj navždycky propojen podvědomím s kdysi finským kvartetem hrajícím výhradně na tento nástroj (postupem doby se z nich stalo něco docela odlišného), přepadla mě vzpomínka na první dvě skvělé desky náladotvůrců A Forest of Stars. Jde o jakousi poťouchle vyšinutou hru s trpělivostí posluchače. Ostatně tato viktoriánská seance svou éterickou entitu otiskla do vícera ploch našinců Voluptas.

 

 

S druhou skladbou jsme nemilosrdně vrženi do osidel řvoucích blackmetalových vichrů, ve kterých se po nějakém čase začíná ozývat hlas trýznivých Ephel Duath, jelikož ten saxofon prostě evokuje nutkání použít slůvko jazz nebo nějakou jinou pitomost. Ono to tak samozřejmě není — a právě proto jsem si vzpomněl spíš na ty Ephel Duath. Šlapavá gradace skladby Sol Indiges zase vyvolává šelmu jménem Velnias, která má nahrávky podobně rozvržené — totiž nenápadně útočící z různých stran. Ovšem utíkání od jednoho připodobnění k druhému dává dohromady výsledek, který se takto popsaný snadno zjeví jako paskvil nesourodé hmoty, ale věřte mi, že to drží velmi pevně. Dokonce víc, než kdy předtím Voluptas vymysleli. Já bych tu prostě rád poukázal na to, kterak jde o pestrou, přesto žánrově hlubokou nahrávku.

 

A jak už to u takových kousků bývá, nic vám nedá zadarmo. První poslech byl v mém případě spíš nevinným očichem, ve kterém se ani jedna strana nerozhoupala k tomu, aby ukázala vše, co by možnému vztahu mohlo prospět. A tak jsme pokračovali dalším a dalším randevú, až z toho vznikla fascinace.

 

Pokud se budete prokousávat stejně jako já – těžkopádně a ostýchavě – zkuste se nejdřív zaměřit na ty rychlé smrště a divoké pasáže. To jsou útočné šrapnely bodavého rázu. Obskurnost, ve které je obaleno několik nezařaditelně psychedelických vět, se pak začne jevit jako smysluplná, mapu znající hra, která exploduje v nenápadných melodických vyhrávkách a vzletných momentech. Pak i ty pomalé pasáže začínají těžknout a škleby se samovolně démonizují.

 

Netradiční a neotřelý je tento black metal, avšak přesto v sobě nese řadu stop a odkazů k existujícím kultům tohoto žánru. Však je to tak přeci správně. Autoři dobře rozvrhli střídání kvapíků s pomalejšími momenty, aby je důkladně proložili těmi podivnostmi či ještě temnějšími momenty, kterými celek báječně koření. Výsledek je pestrý navzdory svému na oko jednotvárnému obalu. Právě naopak – je to nápadně neustále se vyvíjející a rozvíjející úkaz, který s každým dalším zkoumáním přináší nové a uchvacující poznání. Silná záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky