Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vomitile - Pure Eternal Hate

VomitilePure Eternal Hate

Garmfrost24.10.2018
Zdroj: CD / promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Každá nota Pure Eternal Hate je nacpaná upřímností a radostí ze hry. Skladby jsou doslova napěchované výbušnou agresí se silnou atmosférou, občas brutální, občas klasicky thrashově řezavou. Co desce schází na originalitě, to vyrovnává hitovostí a neúprosným tahem na branku.

Kyperští řezníci Vomitile nepatří mezi nejznámější spolky na deathové scéně, nicméně se svými třemi alby si postupně získávají určité renomé. Zatím zřejmě pouze v undergroundových kruzích, ale už nyní je nasnadě, že jejich status ve světě může časem růst. Určitě tomu pomohly štace s veličinami extrémního metalu v čele s Obituary. Po dobře přijatém předchůdci Mastering the Art of Killing vyvstala před Vomitile výzva, jak se popasují s deskou třetí. Jak se říká - třetí album ukáže, zda je kapela dobrá nebo ne. Vomitile nenechali nic náhodě, o desku se jim stará agilní dvojice vydavatelství Satanath Records a Hecatombe Records. Což je krok správným směrem. Nyní už ale směle k desce samotné...

 

pureeternalhate

 

Vomitile na Pure Eternal Hate vsadili na groove nátlak. K tématům, kterými se ve svých textech zaobírají, se střední tempo, kila a valivá síla hodí víc, než blasty a tremola. Válka, nenávist a násilí, to je pouhý nástin lyrického obsahu díla. Kdybych nevěděl, že kapela pochází ze slunného jihu, přiřadil bych si je automaticky mezi britské, potažmo evropské válečníky. Ano, prvotní liskanec je britský. Mluvím o inspiračních vzorech, kterými se Vomitie neohání, ale ani se za ně nestydí. Z jejich hudby jsou znát náznaky velikých Bolt Thrower, kdesi vzadu slyším i Benediction, kolem dokola Vader a za vším odkazy k raným Dismember. Když zavřu oči, připustím i americkou školu a Malevolent Creation.

 

Pure Eternal Hate není dlouhá deska. Přesně jak extrémní porce zábavy vyžaduje. Můžete si všimnout, že jsou pánové velice zdatnými instrumentalisty, kteří však techniku nedávají na obdiv za každou cenu. Skladbám sluší právě to, že každý z kapely ví, kde je jeho místo, v čem je jeho síla a co píseň právě potřebuje. Právě takový je i growler Khatch Yildizian. Svým hlubokým hlasem umí pracovat, nezvrací ani nekřičí. Naladil se na srozumitelnou strunu, s trochou nadsázky se o něm dá říct, že zpívá. Každá nota desky je nacpaná upřímností a radostí ze hry. Skladby jsou doslova napěchované výbušnou agresí se silnou atmosférou, občas brutální, občas klasicky thrashově řezavou.

 

 

Největší předností Pure Eternal Hate je hitovost a přímočarost písní. Mluvil-li jsem na začátku o podzemí, vězte, že svojí kreativitou se staví Vomitile mezi největší esa svého ranku. Každá skladba má odlišný charakter, jste tedy schopni odlišit jednu od druhé a užít si pestrou sbírku úderných řezeb. Přiznávám, že se při poslechu nových desek old schoolových kapel často nesmírně nudím. Vomitile mě zdatně přesvědčují o tom, že i fošna novodobých obdivovatelů staré školy může zabíjet!

 

Přirovnávání nemívají rády kapely, ale oceňují mladí fans. Staří si udělají obrázek sami. Proto jsem se oháněl tolika jmény. Vomitile se však nesnižují k pouhému vykrádání cizích nápadů. Spíše je na Pure Eternal Hate vzdán hold pionýrům stylu, než snaha si pro sebe ukrást něco z jejich slávy. Můžu s čistým svědomím tedy říct, že tato deska není z těch originálnějších, nicméně suverénně zahraných a složených i vyprodukovaných. Rovněž stylová obálka dokáže posluchače příjemně navnadit. Takže co teď s úvahou?

 

Dobrá deska, která nepřináší zhola nic nového, ale je skvělým přírůstkem do deathmetalové rodiny… Tomu, kdo o podobnou muziku doposud nezakopl, řeknu - poslechni si raději kultovní alba zmíněných legend a pak teprve Pure Eternal Hate. Stařík jako já si také raději poslechne dílo od samotného mistra než od učně. Ale nechci být a nebudu zlý, protože mě Pure Eternal Hate baví. Hodně! Nevím, jak dlouho mě bavit bude, ale zhruba měsíc strávený ve společnosti sympatických Kypeřanů byl zábavný. Když nic, tak mě navedl k poslechu ...For Victory nebo The Grand Leveller, které jsem neslyšel strašně dlouho a to taky není málo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky