Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vorna je finská metalová kapela, kterou by byla velká chyba plést si s taktéž finskou, ale služebně výrazně starší kapelou Horna (ZDE). U obou sice na metalové encyklopedii najdete žánrové zařazení k black metalu, nicméně u čistých satanášů Horna tím přívlastky končí, zatímco u jejich mladších kolegů je ten black až třetí v pořadí (a v hudbě prakticky neznatelný) a před ním najdete folk a pagan. Celkem jasně z toho vyplývá směřování k přírodě, k melodiím, třeba ke kolegům Moonsorrow (částečně), svým způsobem i k německému projektu Falkenbach (částečně), z mého pohledu třeba i k lehkému gothicu v podobě Dark the Suns, ale obecně hlavně k celé té scéně, která ráda propojuje hudbu s přírodními živly, ráda se dívá na tekoucí vodu a taky do hořícího ohně z běžného dřeva, a nikoliv z kostela.

I přes výše uvedenou poznámku ohledně služebního stáří nejsou Vorna žádní nováčci, na scéně fungují od roku 2008, byť za tu dobu stihli vydat včetně té letošní pouze čtyři řadové desky. První dvě vyšly na jejich domácím vydavatelství Inverse Records a ty další dvě pak na německém labelu Lifeforce Records, který bych označil za spíše malý, undergroundový a žánrově ne zcela vyhraněný. Celkově si ani nemyslím, že by Vorna dosáhli nějakého většího věhlasu a renomé, i když s jejich jménem se při troše snahy setkat šlo, a tak úplně neznámé finské podzemí to taky není. Jejich čtvrtá řadovka, jak už bylo napsáno, nám došla na recenzi od jejich současného vydavatele a jmenuje se Aamunkoi, což v překladu znamená polární záře.

Její poslech bych jedním slovem označil za nepřekvapivý. Očekávání daná žánrem, tematikou, zemí původu, ale třeba i grafickým zpracováním jsou beze zbytku naplňována, fanoušek finských melodií a metalových emocí může cítit pocit naplnění, a to bez většího přejedení. Aspoň přibližně. Vorna jsou velcí pěvci a silné pěvecké linky (ve finštině) tvoří nosnou část aranží, což může místy dotírat na hranu lehké vlezlosti. Do protiváhy k čistým zpěvům je postaven takový drsnější skřehot, což na jednu stranu přidává hudbě na metalovém důrazu, na stranu druhou mu chybí patřičné charisma a síla a vedle čistých zpěvů působí jak chudý příbuzný.

Velmi pozitivně, alespoň ze svého pohledu, hodnotím skromné klávesové aranže, které ani zdaleka nedosahují běžného finského průměru a kromě sem tam rádoby romantického klavíru se starají spíš o lehké pozadí a takový nesměle epický nádech celé nahrávky, což ji ve výsledku drží v mezích jisté civilnosti. Jiné nástroje mimo běžné klasiky přítomné nejsou a to, že se místy roztroušené orchestrace nerozbujely do velkolepých scenérií, lze hodnotit jako malý zázrak. V několika momentech je to sice těsně (Aika pakenee, Kallioilla i jinde), ale dělá to na mě dojem, že při pokusu o něco takového dostal klávesák hned jednu přes prsty.

Vedle toho budete ale těžko hledat jakékoliv stopy uměleckých ambicí přesahující žánrový standard. Deska je z tohoto pohledu naprosto klasická, zcela nezařaditelná v čase a mohla stejně tak vyjít letos jako před dvaceti lety. Mým osobním preferencím se výrazně příčí zvuk, který je hodně „udělaný“, bicí zní tragicky plastikově (rozuměj rádoby bombasticky), celkově je produkce taková uhlazená, nevýrazná, kytary hladivě tupé a všechno je jakékoliv, jen ne autentické. Troufám si tvrdit, že během poslechu nezakopnete o žádný vyloženě silný nápad nebo motiv, a že naopak vás v závislosti na míře vaší tolerance bude pronásledovat přemíra zpěvů a snad až lehce naivní hra na emoce. Na ostudu to úplně není, ale žádáte-li aspoň základní autentičnost, budete se muset porozhlédnout jinde.