Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Marcus Stiglegger je člověk, jehož nástěnku byste si prostě přáli vidět. Pokud zrovna nepřednáší filmová studia na některé z německých univerzit, nepodílí se na tvorbě autorských filmů, nepíše jednu ze své hromady knih či nezakládá umělecká periodika, zbývá mu ještě trocha času věnovat se hudební tvorbě. Z těch pár chvil, co mu takhle zbylo, zatím stihl vyprodukovat jenom pod jménem Vortex nějakých osm alb. A to se ani nezmiňuji o tvorbě hudebních doprovodů pro všelijaká divadelní představení či filmové projekty. Kdy tenhle chlap chodí na záchod, mi teda povězte.

Nechce to zrovna mistorvství v dedukci, abychom se dovtípili, že kombinace podobných oblastí zájmu s hudební tvorbou vydávanou pod labelem Cyclic Law vyústí logicky do tělesa, které se v poslední době zvedá na oblibě, totiž cinematic ambientu. Jako u všeho na první pohled jednoznačného, to však tak jednoznačné není. Profesor Stiglegger je totiž tak trochu neposeda a nevydrží dlouho na jednom místě. To na jednu stranu nemusí vadit, na stranu druhou to vyžaduje od milovníků ambientní muziky trochu tolerance.

Marcus má ve zvyku ve svých albech prozkoumávat vždy jedno volené téma, a to ideálně v co největší šíři. Zatímco na desce Moloch (viz zde) popisoval tíživé pocity z babylónského New Yorku a na opusu As Gods Fall (tudlenc) se trochu po trendu zaměřil na severskou mytologii, s albem Helioz nemíří na nic menšího než na samotné Slunce. A nebyl by to on, pokud by se mu nechtěl věnovat hned z několika hledisek - kulturních, mytologických i historických. Zdá se vám to poněkud velkopanské? Tápete správným směrem.

U ambientních nahrávek je člověk obvykle zvyklý na určitou náladovou a instrumentální konzistenci. Jak by také ne, když má ze své podstaty tento hudební žánr v popisu jistou utlumenost, pokoru a žádá po posluchači nějakou tu míru spolupráce. Helioz se hudebně konzistentní snad ani nesnaží být. Už jen úvodní tři tracky. První, The Well je prakticky čistý drone, pod kterým by bez problému mohli být podepsaný třeba SunO))). A to nejenom kvůli padnoucímu názvu. Druhý je pak epická soundtrackovka Man of Fire, která se sice odvolává na píseň od Lisy Gerrard z Dead Can Dance ze stejnojmenného filmu, ale působí v podání Vortexe ještě filmově epičtěji a kdyby s něčím takovým přišel do pléna třeba Woodkid, v nikom by nehrklo. Třetí píseň Nachtmeerfahrt pak přidává do hry zase ty nejklasičtější tribalové rytmy a vy jste opět někde jinde.

Za celou desku se dočkáme pak i třeba samplovaných filmových útržků, čistých dark ambientních ploch, hrdelního zpěvu či kytarového vybrnkávání v poslední písni Eternal Flame. Mimochodem tahle melodie je mi fakt šíleně povědomá a nedaří se mi ji nikam přiřadit. Pokud se někomu podaří její původ odhalit, můj spánek mu bude určitě vděčný.

Obecně rozhodně platí, že Marcus Stiglegger je již hudebník s obroušenými hranami. Inscenačně je každý song naprosto suverénní, ať se již pokouší o cokoli. A to i v momentech, kdy se deska mírně otírá o hranici kýče. To je nejvíce cítit v momentech, kdy přichází na řadu velikášské monology pronášené s vervou velmi přesvědčeného mudrce. Jinak však nehrozí, že by deska začala nudit či nedejsóle obtěžovat. Na to se každá píseň dostatečně rozvíjí, směřuje a má jasný koncept.

To pak neplatí sice o celém albu, které je v rámci žánru unikátně nekohorentní, ale naštěstí to díky výše zmíněným kladům nevadí, protože jednotlivé písně jsou většinou opravdu silné. Nicméně pokud máte po mém vzoru zvyk se přizpůsobit podmínkám tématu alba, zde se budete muset přizpůsobovat podmínkám jednotlivých tracků. Co si ale budeme povídat, těžko očekávat něco jiného od tak živorodého jedince, jakým Marcus bezpochyby je.