Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vukari - Matriarch

VukariMatriarch

Bhut16.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Vukari jsou nováčky, kteří svůj vzlet vzali dost z ostra. Debutová práce a hned taková lahůdka. Snad jim ta invence vydrží, tohle je totiž prožitek.

Objevovat, objevovat, objevovat. To se mi daří zatím docela úspěšně. Jsou sice drobné přešlapy, ale o těch zde raději nemluvím. Ale zmínit mohu letošní počin Agathodaimon, který je ehm… no ne zrovna vábný. Oproti tomu jsem rozdmýchal prach nad krajinou Spojených států, kde se ve dobře známém Chicagu mihla kapela Vukari. Tato dvoučlenná kapela ještě letos stihla vydat svůj debutový počin nazvaný svědomitě Matriarch.

 

O tom, že Amíci umí do hudby vložit patřičnou atmosféru, už snad nikdo nepochybuje. Pokud jste stále na trní, že to tak není, tak schválně zkuste tuhle partičku a jejich půlhodinovou desku. Stačí mi prvních dvacet vteřin a už nejsem mezi vámi. Míněno myšlenkami pochopitelně. Na rozmanitosti nálad si dají Vukari patřičně záležet. Nejen, že to cítíte z tempa, melodií, ale jednoduše to na vás dýchá celou svojí vahou. Tahle verze black metalu není obyčejná, zavání sludgem, což samo o sobě zanechává už jen při vyslovení jména žánru dostatečné pocity. Že to dneska hraje skoro každý? Možná, ale jak to kdo hraje? Na druhou stranu - existuje žánr, který nehraje skoro každý? Hledejme tedy kvalitně odvedenou práci místo hnidopišství a předčasném odsuzování neslyšeného. Vukari mají cíl jasný a jejich prvotní styk s veřejností se povedl myslím báječně.

 

V daném stylu zůstávají hlavní úkoly na kytarách a jinak tomu není ani zde. Jejich řemeslné kudrliny a kejkle jsou adekvátně uzpůsobené rychlosti pasáží a jejich množství je natolik střídmé, že i přes vysoký počet výskytu se rozhodně nepřejí a břich se nenafoukne. Šestice skladeb má těžko předvídatelný průběh. Je to jak na horské dráze s tím rozdílem, že tady dopředu nevidíte, kterým směrem a jakou asi tak rychlostí vozík pojede. Očekávat můžete, ale abyste se nepřepočítali. Nač také neustále něco předvídat, to vážně nestačí si jen sednout a užívat? Samozřejmě, že stačí, ale u téhle desky sedět zřejmě jen tak nezůstanete. Osobně bych si takovouhle muziku dal s chutí někde v klubu za ponurého osvětlení, v kruhu ryze ug zastupitelů a lidí, kteří vědí, na co jdou. Vukari totiž disponují neuvěřitelným fluidem uhrančivosti. Omotají si vás kolem pazoury než by řekl Matriarch. Přesně takhle si představuji sebevědomé a upřímné album se zdravou dávkou experimentálnosti a chuti vše zahalit vlastní atmosférou. Šlápot mimo zde příliš není a pokud už se nějaká taková šmouha objeví, muzikanti jsou schopni jí zamést tak rychle, že mnohé ucho ani nepostřehne její odklon.

 

Na tomhle albu mne vyloženě baví ten kontrast rozvláčné pomalé šlapavosti se zběsilou vichřicí black metalové legie. Vyloženě si užívám ty momenty oněch zvratů, ať už do pomalejšího, nebo rychlejšího tempa. Za další ty kytarové vyhrávky, které jakoby na sebe braly podobu sličné dívky a zvaly k sobě do peřin. Tady se duet mazlil s každičkou minutou a hledal patřičný okamžik zlomu. Vychytat se jim to podařilo náramně a mne nezbývá než sedět a se sveřepým obličejem užaslého tleskat a pokyvovat hlavou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky