Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vulture Industries - The Dystopia Journals

Vulture IndustriesThe Dystopia Journals

Sorgh19.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tolik podobní až to hezké není. Přesto jde o desku, která by neměla zcela zapadnout pod gauč. Má v sobě něco svého, silného a neodbytně vlezlého.

Při bádání po dosud neslyšeném a neznámém, mi jednoho zimního dne do oka padlo smítko vskutku podivné. Snad trest za to, že mě pálí dobré bydlo při poslechu klasiků, za mou neukojitelnou touhu po nových a dosud neprobádaných projektech. Nevím, ovšem kamínek v oku se po odborné preparaci ven vyjevil jako milé překvapení, asi tak jako když švarný jinoch zhnuseně a se silným sebezapřením – co by neudělal za příslib pozdějšího blaha - políbil obskurní ropuchu a ejhle, z ní se vyklubala fešná žínka. Kolikrát věci (a zvířata) nejsou tím, čím by se mohly zdát.

 

Stejně tak se ani skupina Vulture Industries nejevila býti kdovíjakým démantem. Snad za to může jejich relativní neznámost, i když už se na scéně pohybují od roku 1998. Tehdy ještě jako Dead Rose Garden. Svůj současný a zajímavý název si vyšili na kamizolky až roku 2003 po nějakých personálních škatulatech hejbala se. Zaujal mě ovšem skvělý obal desky The Dystopia Journals a díky němu jsem nesměle vstoupil do světa „supího průmyslu“. Vždyť výraz ve tváři škrceného vlasáče, kdy nástrojem smrti jsou ruce vystoupivší ze zrcadla, to je pane šlamastika. Zabit sám sebou, brrr. Alenka v říši za zrcadlem to evidentně nemá pod kontrolou a odrazy si dělají co chtějí. Jdete si zkontrolovat fazónu před plesem a nečekaně zcepeníte. Hm, až mě zazáblo. Celý výjev se odehrává na pozadí karmínové opony, je to komorní a něžné.

 

Ale k hudbě. Co byste řekli tomu, že na světě existuje Garm vol. II, kolem něj dvojčata primadon z Arcturus a že hrají něco velmi podobného. Těžko věřit, že? Ale při spuštění CD to prostě člověka trkne na první …, trk. Domněnka, že jde o Garmův vedlejší projekt se ukázala lichá, navíc osobnost jeho kalibru nemá zapotřebí spatlat materiál, který už tady v podobné formě jednou byl. Hudba Vulture Industries není ovšem tolik noblesní až aristokratická jako u slavnějších krajanů. Z jednotlivých válů nesálá typické fluidum, pro které mám Arcturus tak rád. Není třeba zde hledat kaberet či teatrální frašku, není tady ani jedno. Písně jsou jednodušší, kytarovější a při soustředěném poslechu nakonec člověk zjistí, že ani ten zpěvák není tím, kým se zdál. Podoba je ovšem zarážející.


Tak tedy osmero songů nám podá obrázek o životě blíže nespecifikované populace v dystopii. Protože jsem tohle slovo viděl poprvé, moudré knize bylo povoleno, aby mě napověděla a poučila. Jde o imaginární představu života v otřesných podmínkách pro žití, jakési peklo na zemi. Možná je takovým děsivým místem právě Země za zrcadlem, kde naše odrazy trpně živoří a v zoufalství se občas dopustí i vraždy originálu. Jednotlivé stránky tohoto neradostného žurnálu nám tedy bez zábran poskytnou něco informací o zoufalství, strachu a všelijakých problémech života „tam“. Zkrátka témata, která máme tak rádi. Sláva silným žaludkům, poklona mocné avantgardě. Opět jsem si smlsnul. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky