Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, proč mám pocit, že bych se hned v úvodu recenze na novinku Vypsané Fixy měl začít ospravedlňovat a vysvětlovat, že VF není žádná popina a že by si vaši pozornost zasloužit mohla. Že je Fixa populární? A že Márdiho milují všechny ty fanynky s pentlí ve vlasech? Pokud v tomhle vidíte problém vlastního přijetí kapely a pokud se raději poohlížíte po něčem zlejším a podzemnějším, je to samozřejmě vaše volba. Stav věcí se má tak, že Fixa si na žádné zlo nehraje, hudbou spíš baví a ohledně toho undergroundu – jak byste ho v kontextu dnešní doby definovali?

Nová deska stejně jako ty předchozí v mnohém překvapuje a v mnohém sází na ověřené jistoty. Mezi ty lze bez váhání zařadit zpracování gramodeskové edice, která je vyvedena v duchu předchozího alba (jednoduchý obal, čtyřstránkový inlay 12“ formátu, těžký barevný vinyl a barevná vnitřní kapsa, plus nějaké drobnosti navíc) a která svým zpracováním patří k tomu nejlepšímu, s čím se pod značkou „czech made“ můžete setkat. Mejlovic grafika mě sice neoslovuje, ale to je samozřejmě můj problém. Dlužno dodat, že Fixa si náklad desek financuje a vydává sama prostřednictvím vlastního podniku San Peigo Records a peníze vámi utracené jdou podle všeho zase kapele. A to mi přijde fajn.

Další plus mínus jistotou je hudební obsah, který Fixa nemá potřebu nikam posouvat, ať už z důvodu uvědomění si vlastních možností nebo z prostého faktu, že fanoušci kapely očekávají své jisté a měnit by znamenalo ztrácet. Je to samozřejmě mince o dvou stranách a rozebírat ji nějak víc asi postrádá smysl - diskuze by to byla dlouhá a argumenty jsou všeobecně známé. K poslechu jsou tradičně skladby rychlejší a výrazné, ale i lehce přeslazené, které mi pod nos dvakrát nejdou a které jednoznačně cílí na všechny ty náctileté slepice z facebooku. Na druhou stranu mám oproti Detailům dojem, že podobné infantilní happy skladby ubyly, nálada je převážně umírněná až melancholická a kromě několika výjimek se Fixa prezentuje v trochu jiné poloze než na předchozí desce. Menším překvapením může být snad jen zařazení „Karma je Mike Tyson“, která je v kontextu Fixy zahraná poměrně ostře a pak závěrečné „Šúrka mikrofón“, která mi zase do ujetosti Fixy zapadá dobře. Poslední velkou jistotou, kterou zmíním, jsou Márdiho texty; mám je rád a neptejte se mě proč.

Mezi překvapení každé nové desky, které vždy čekám sice napjatě, ale i s jistou dávkou nejistoty, bývá zvukařská a producentská práce. Fixa za dlouhou dobu svého fungování vystřídala kdekoho a kdeco, od spolupráce s Petrem Fialou a Petrem Slezákem, přes Dušana Neuwerta, výlet přes La Manche, studio Sono, až po Ondřeje Ježka a jeho Jámor. Aby to nebylo tak úplně snadné, jednou sedí Ondřej na židli producenta a zároveň se u něj nahrává, míchá, nebo masteruje, po druhé se úlohy přerozdělí jinak a výsledek bývá pokaždé jiný.

Řeknu to asi tak – po zvukové stránce mě nová deska zprvu nebavila ani dost málo a první přehrání byla celkem podpásovka. Zvuku chybí život, jiskra, je neprůbojný, jaksi zastřený a vůbec nefunguje ve výškách (činely, xylofon atp.). Vzhledem k tomu, že se stejně jako u Čtyřech sluncí nahrávalo v Jámoru, tipl bych to na problém v masteringu pro vinyl (CD vrstvu jsem neslyšel), protože Čtyři slunce mě docela baví. Postupem času jsem si ale ke zvuku s výhradami cestu našel, a to především ve srovnání právě s předchozím LP „Detaily“, jehož roztrhaný a rozzrněný projev rozhodně není něčím, čím by se mohlo studio Sono chlubit. „Krásný smutný den“ zní o poznání naturálněji, bicí jsou vykresleny uvěřitelně a Márdiho hlas civilně, což mi do kontextu Jámoru zapadá a ve výsledku těší. Cesty vpřed tu ale stále jsou.