Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wake - Thought Form Descent

WakeThought Form Descent

Ruadek25.9.2023
Zdroj: Flac
Posloucháno na: PC + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Wake s dalším klenotem zběsilého post-death/blacku, který nadále rozvíjejí velmi příjemným směrem. Jeden z těch větších hudebních momentů scény minulého roku.

Wake jsou banda z Kanady a tohle je jejich již šestá deska a je na ní znát, že kapela prošla delším vývojem. Ten dle mého skončil u luxusní směsi disonantního death metalu ve spojení s blackem. A to celé nakopnuté někdejší oblibou v grindu, ze kterého zůstal jistý způsob přístupu k věci. Stojí deska za pozornost, nebo je to jen na oko poutavá směsice metalu, který se jen povrchně snaží zaujmout?

 

Rozhodně je v tom víc. Wake narostli a dospěli v kapelu, která se pozvolným vývojem dostala do polohy, která jí sedí. Pravda, tak lehce jí na hlavu nenasadíte snadnou škatulku, protože čerpají vlivy z mnoha stylů, to ale vůbec nevadí. Wake jsou dobří v tom, jak skvěle (a zcela současně) umí zaplést srozumitelné melodie do jinak vysokorychlostního projevu, kdy stíháte sledovat děj a nelistovat zpět. Přitom skladby nemají problém drtit vás i přes osm minut. Je v tom totiž blackmetalová temnost a Kyleův ječivý přednes (do kterého přejde jen v nejintenzivnějších pasážích), deathová hrubost a valivost, zároveň ale i melodické linky – ty se proplétají mohutnými celky jako zbytky zdravé tkáně na mnohdy odumírajících cárech masa a hniloby. No ten grind, do kterého se prostě kapele občas chce trochu spadnout, ten je už jen takovým oparem, co zbyl z minulosti. Zajímavé je, že jeho ozvěny nejvíce evokuje bubeník, který ale u Wake mlátí až od doby, kdy už grind nehrají.

 

 

V tomto směru mají jasný smysl akustické mezihry, které nechají vydechnout. Bubeník kapely Josh Bueckert to v rozhovoru pro Invisible Oranges shrnul jasně:

 

The last few full-lengths, the song structures have even kind of leaned towards having the lush kind of electronic/noisy, the softer noise breaks in between some of the songs to have a second to breathe before the next song comes in. And then even within the songs, having a lot of space in between riffs.

 

Thought Form Descent je deskou s výraznou atmosférou, kterou vytváří právě specifická hra, kombinující styly – je to temné, ale díky mezihrám i melancholické. Joshova hra na bicí je pestrá, přestože nezvolní a sype blast beaty jeden za druhým. Věříte, že tenhle týpek přitom miluje Rush? Že jeho vzorem je rockový bubeník z progresivní party? Když si jeho hru ale pořádně poslechnu, je znát, že tahle hra je vyšší level (kdykoli zpomalí, začne si výborně hrát s každým úderem). Jeho slovy:

 

When I first joined this band, I go into the studio and it was like “fly by the seat of my pants.” All of the fills on Misery Rites I have probably never played them the same way twice, playing that stuff live. I wanted to keep elements of that, but also have more composed drum parts. I had them feel a little more fluid, but I just wanted to be a little bit more solid in the studio and have a Neil Peart approach where his fills… if you went to see Rush, and he didn’t play his fills for “YYZ,” you’d be like, “What is this?” They’re iconic, like choruses of drum parts. And he’s always been one of my favorite drummers and when he died I dove back deep into the Rush rabbit hole and that’s probably all I listened to for probably six months.

 

Naprosto excelentním kusem je šestá Observer to Master, co si v polovině překrásně zvolní a vybarví kontury do až doomové atmosféry. Tady ucítíte tu plnou sílu a to, jak je kapela technicky precizní a dávkuje své umění ve více formách.

 

 

Absolutně výborná kytarová práce, co se neoposlouchá s tím, že sóla dokáží být stejně tak čitelná jako disharmonická. Wake trochu mění přístup v každé skladbě, přesto deska drží pohromadě především jako celek, promyšlený do každého detailu. Dalo by se vytknout, že kapela nemusí tlačit na pilu za každou cenu, že by desce slušelo více volnějších technických pasáží, takové uvažování ale postrádá smysl. Tenhle intenzivní drtič je cílený, kapela dobře ví co dělá a ono to s každým poslechem roste.

 

U tohoto stylu není vokální pestrost nijak důležitá, přesto si dovolím popíchnout kapelu v tom, že bych některé zdvojené vokály použil na více místech. Ty čistější linky tomu dávají další rozměr. Zajímavé je zakomponování syntezátorů způsobem, že o nich prakticky nevíte, jen vnímáte jejich efekt (celkově hutnější projev). Deska se přežene jako krupobití a zastaví se až s poslední The Translation of Deaths, s pozoruhodnou, hlubokou melodií, která nechává tušit velké věci, co možná teprve přijdou.

 

Wake potěšili, 45 minut výborné muziky bez výraznějších slabin. S výrazem dostatečně moderním, často cíleně nepřehlední a chaotičtí, drtiví a silně atmosféričtí. Jeden z těch pozapomenutých klenotů z minulého roku, kterých budu postupně vytahovat více.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 21.2.18 8:27

Machine Head nesleduji a už je to dlouho, co jsem naposledy slyšel Burn My Eyes, ale na tom nezáleží. Chci se vyjádřit ke stopáži. Copak by Nuclear Blast mohl mít tak krásné 2LP edice a úžasné limitky a prodávat je za 25, potažmo 66,66 eur, kdyby mělo album třeba jen 40 minut? Dřív kapely osekávaly nahraný materiál, aby se to vešlo na vinyl, dneska se to natahuje na dva, i když na to kapely ty nápady ani nemají. Machine Head stejně jako jiní musí generovat minuty, aby se uživili a nemuseli někam do fabriky, takže jim nezbývá než ředit. Lidi to spolknou, ve vlaku přes Spotify stejně žádné umění nepotřebujou a sběratelé jsou rádi za každý gram asfaltu navíc:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky