Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wardruna - Skald

WardrunaSkald

Ruadek19.2.2019
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio Technica ATH M40X
VERDIKT: Deset věcí osekaných až na dřeň. Deska principiálně založená na zvoleném přistupu, který musíte akceptovat, pokud chcete pochopit to, co se na ní odehrává.

Psát text o Kvitrafnovi je pro mne vždy něco speciálního. Leader profláklé Wardruny je velice speciální osobnost, jaká si vyžaduje speciální přístup. Přistupuje k tvorbě jako historik, který ctí své severské kořeny a jehož díla mají zvláštní punc. Ne nadarmo se vedle jeho aktuálního počinu, jež recenzuji, objevilo cosi pozoruhodného. Fanouškovská odezva, že Einar je inkarnací Bragiho. Znalci severské mytologie vědí, že to byl bůh básníků a "slovních obratů", syn Ódina a Frigg. Kvitrafn se mu sice vizuálně moc nepodobá (nemá dlouhé vlasy), klidně bych se ale vsadil, že v hrdle má též ony bájné runy.

 

 

O čem že je to vlastně Skald? No právě o tomto hrdle a na další pád zase o tom samém. A o jiném přístupu, který mohl rozladit posluchače navyklé na aranžérsky pompéznější díla. Skald jde až na dřeň, jsou to čistě akustické verze písní původních i některých zcela neznámých. Určitým způsobem je to podobné jeho sólové desce Snake Pit Poetry z roku 2017, kde je též jako druhá v pořadí "Skald verze" této úvodní skladby. Einar se oprostil od všech okolních vlivů a natočil živě ve studiu Solslottet v Bergenu svou verzi Wardruny. Prakticky vzato tak, jak by byly tyto písně zpívány a interpretovány v opravdových časech Vikingů, o něž se vše opírá. Jeden hlas, jeden akustický nástroj, nic víc netřeba.

 

Z nástrojové palety lze zmínit Kravik - lyru, Taglharpu nebo Bukke - severský roh. Pokud k tomu ještě dodám, že o texty a celový přesah se textově / básnicky Einar opírá o filozofa Bergsveinna Birgissona, máme opět zaděláno na nevšední počin. Pro nahodilý poslech se může jednat pouze o zajímavě nazpívanou nudu, která není téměř ničím podpořená a že od jména typu Wardruna by se dal čekat mazec s větším rozpětím. Paradoxně sám Kvitrafn si o tom myslí opak a jde v souladu s potřebami seriálu Vikingové proti proudu a předsudkům. Skald verze jsou přednesem básní, vycházejích ze starých slov a starého jazyka. Přidanou hodnotu získáme srovnáním Skald verzí s verzemi z ostatních Wardruna desek, a že těch skladeb je více, než bychom mohli zpočátku odhadnout. Včetně asi nejvíce provařené, závěrečné Helvegen. Jedinou, pro mne až únavně dlouhou je předposlední Sonatorrek, která už pracuje se stopáží necelých 16 -ti minut. Tam se přiznám, že už nedávám poslech do konce, samosebou i díky tomu, že nerozumím textu.

 

S hlavou vzpřímenou odcházím do šera, kamsi do zamlžené divočiny a v hlavě mi zní uhrančivý hlas, který tu možná zněl ještě dávno před námi všemi. Desítka básní zbarvená do rudé barvy mne prostupuje a já jako bych se znovu octl na počátku věků. Odletím na větru vstříc jedinému oku, které shlíží z výšky a moje existence se stane nicotnou částečkou prachu v nekonečné pouti nás všech. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky