Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wardruna - Skald

WardrunaSkald

Ruadek19.2.2019
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio Technica ATH M40X
VERDIKT: Deset věcí osekaných až na dřeň. Deska principiálně založená na zvoleném přistupu, který musíte akceptovat, pokud chcete pochopit to, co se na ní odehrává.

Psát text o Kvitrafnovi je pro mne vždy něco speciálního. Leader profláklé Wardruny je velice speciální osobnost, jaká si vyžaduje speciální přístup. Přistupuje k tvorbě jako historik, který ctí své severské kořeny a jehož díla mají zvláštní punc. Ne nadarmo se vedle jeho aktuálního počinu, jež recenzuji, objevilo cosi pozoruhodného. Fanouškovská odezva, že Einar je inkarnací Bragiho. Znalci severské mytologie vědí, že to byl bůh básníků a "slovních obratů", syn Ódina a Frigg. Kvitrafn se mu sice vizuálně moc nepodobá (nemá dlouhé vlasy), klidně bych se ale vsadil, že v hrdle má též ony bájné runy.

 

 

O čem že je to vlastně Skald? No právě o tomto hrdle a na další pád zase o tom samém. A o jiném přístupu, který mohl rozladit posluchače navyklé na aranžérsky pompéznější díla. Skald jde až na dřeň, jsou to čistě akustické verze písní původních i některých zcela neznámých. Určitým způsobem je to podobné jeho sólové desce Snake Pit Poetry z roku 2017, kde je též jako druhá v pořadí "Skald verze" této úvodní skladby. Einar se oprostil od všech okolních vlivů a natočil živě ve studiu Solslottet v Bergenu svou verzi Wardruny. Prakticky vzato tak, jak by byly tyto písně zpívány a interpretovány v opravdových časech Vikingů, o něž se vše opírá. Jeden hlas, jeden akustický nástroj, nic víc netřeba.

 

Z nástrojové palety lze zmínit Kravik - lyru, Taglharpu nebo Bukke - severský roh. Pokud k tomu ještě dodám, že o texty a celový přesah se textově / básnicky Einar opírá o filozofa Bergsveinna Birgissona, máme opět zaděláno na nevšední počin. Pro nahodilý poslech se může jednat pouze o zajímavě nazpívanou nudu, která není téměř ničím podpořená a že od jména typu Wardruna by se dal čekat mazec s větším rozpětím. Paradoxně sám Kvitrafn si o tom myslí opak a jde v souladu s potřebami seriálu Vikingové proti proudu a předsudkům. Skald verze jsou přednesem básní, vycházejích ze starých slov a starého jazyka. Přidanou hodnotu získáme srovnáním Skald verzí s verzemi z ostatních Wardruna desek, a že těch skladeb je více, než bychom mohli zpočátku odhadnout. Včetně asi nejvíce provařené, závěrečné Helvegen. Jedinou, pro mne až únavně dlouhou je předposlední Sonatorrek, která už pracuje se stopáží necelých 16 -ti minut. Tam se přiznám, že už nedávám poslech do konce, samosebou i díky tomu, že nerozumím textu.

 

S hlavou vzpřímenou odcházím do šera, kamsi do zamlžené divočiny a v hlavě mi zní uhrančivý hlas, který tu možná zněl ještě dávno před námi všemi. Desítka básní zbarvená do rudé barvy mne prostupuje a já jako bych se znovu octl na počátku věků. Odletím na větru vstříc jedinému oku, které shlíží z výšky a moje existence se stane nicotnou částečkou prachu v nekonečné pouti nás všech. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky