Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

American Gothic, tak se jmenuje nové album amerických kovbojů Wayfarer. Tahle kapela je už pár let zaslouženě v módě a není se co divit. Svébytným przněním stylů dosahuje neobvyklých výsledků a originalita je jistě jedním z nich. Co se jim daří ve studiu, vychází s dobrým ohlasem i z živých vystoupení. Silný dojem na mě zanechal jejich dubnový koncert v Brně a tak jsem neváhal a jejich nové album si stáhnul, co nejdříve to šlo.

Romantika Divokého západu je něco co ne a ne umřít a stále oslovuje celou řadu lidí. Tím, že se propasírovala skrz blackmetalové síto, dosáhla zajisté nárůstu řad okouzlených fanoušků. Její inventář je široký, sahá od rančerského vzdychání při západu slunce po železitý pach krve vsakující se do písku nedaleko přepadeného dostavníku. Když bychom chtěli pojmout  většinu jejích odstínů, nabízí se možnost nasát atmosféru všech alb, co kdy Wayfarer vydali. Jedno samo o sobě dokáže odkrýt jen výsek celého panorama. Debut je skvělý, možná ještě nevybroušený, ale přesto rozvážně našlapující, v následujících plackách se psala dospívající historie svébytného tělesa.

American Gothic je neskutečná krasavice, plná ozdob, cinkrlátek a omračujícího parfému. Od prvních tónů dává najevo, že se stane lvicí salónů a nasytí hlad po dobrodružství jak petrolejových princů tak obchodních cestujících. Skladby se opájejí vlastní dojemností a jen těžko se prosazuje osamocený skeptik, kterému tady něco neštymuje. Přitom jeho slova jsou tolik potřebná a mile kritická. Co se zdá jasným majstštykem, může někoho silně zklamat a přivést na myšlenku, že někde v linii vývoje se mělo stisknout tlačítko pause a nechat být. Wayfarer se na novince výrazně posunuli do písničkářské formy typu Wovenhand. Americká lyrika pyšná na svoji historii je nesporně zajímavá a Wayfarer se jí dosud věnovali v rozumné míře. Avšak teď je třeba dávat pozor. Kdo chce slyšet metal, měl by jít dál, spálit stodolu a prodat koně. Někde se ztratilo kouzlo jedinečnosti pramenící ze souboje písničkářské melodiky a metalové ostrosti. Dominujícím zvukem je akustická kytara, rytmus je ozvěnou stáda mustangů. Najdou se i kulometné dávky, silněji mnou však houpe popěvkový rytmus doprovázený tleskáním a hopsáním okolo totemu. Jsme snad na potlachu u besedního ohně? Po takovém množství melodické krásy toužím po ostrých pasážích a prachu cest. To mi nabízí jen hrstka skladeb. První, druhá skladba super, pak možná sedmička a dál to jsou Nedvědi. Připadám si jako pes žebrající pod stolem o kousek syrového fláku masa namísto flambovaného stehna.

Pachuť nesouladu a toho, že jsme si s albem nepadli do oka přišla hodně brzy. Po prvotním aach přišly pochyby a nejistota z toho, že něco tak pěkného nefunguje. Důvod je ale prostý. Dosud jsem Wayfarer považoval za metalovou kapelu, a to se pozvolna začíná měnit. Otevírají se dveře posluchačům jiného spektra a zavírají těm ortodoxnějším. To bude ten problém, ne to, že by American Gothic byla sračka. Není. Dejte jí šanci a uvidíte, jak jste na tom.