Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že napíšu recenzi na album australských Werewolves, jsem přemýšlel už před rokem, kdy jim vyšel parádní debut The Dead Are Screaming. Kdo neslyšel, měl by to hned napravit, protože se jedná o vskutku výborný start do světa extrémního metalu. Werewolves jsou tři muzikanti, kteří se objevili a stále objevují v nejednom skvělém projektu různých významů, ovšem pokaždé prvotřídní kvality. Za všechny bude dobré vyjmenovat Pestilence, Akercocke nebo Mithras a tím říct vše.

Šílenství, které produkují Werewolves nemá obdoby. Jejich styl je popisován coby mix deathu s blackem. Debut do těchto hranic možná šel napasovat, nicméně aktuální What a Time to Be Alive temné břehy neopouští, ale s chutí se vydává nahlédnout i na druhou stranu do grindového světa. Blackové harmonie a zlé melodie nasypanému death/grindovému materiálu sluší a jsou nepopíratelně výrazné.

Novinku, kterou vydalo vydavatelství Prosthetic Records (1349, Hour of Penance), se vyplatí poslouchat velice nahlas. Pak krásně vyzní nespoutaná energie a brutální řezby. Deska kolem vás prosviští jako uragán. Když si dáte práci a ponoříte se do desky hlouběji, můžete si užít v podstatě chytlavě napsaných písniček. Ne, nezbláznil jsem se. Běžnému metalovému konzumentu může What a Time to Be Alive připadnout jako bezhlavý bordel bez ladu a skladu. Možná i leckterému fanouškovi death metalu se bude dílo Werewolves zajídat. Není to prdel.

Na druhou stranu, kdo neohrne nos nad extrémní zábavou, může se nechat uhranout bravurním muzikantstvím, což s ohledem na ostatní působiště členů kapely není překvapením. Brutalita v případě Werewolves není šíleným chlívem, ale překvapuje snadnou přístupností. Kytary řežou jak cirkulárka, bicí Davida Haleyho šokují rychlostí a všemi přechody, které při tom stihne jakoby nic. Basa sice není pouhým doplňkem, ale o nějakou progresi či atmosféru, nebo nedej bóže dominanci se nepokouší. Sam Bean se více vyřádil ve hrátkách se svým hlasem. Zvrací z pořádné hloubky, umí vřeštět i blackově screamovat (to jsou výrazy). I když blije nebo řve, jeho hlas příjemně koresponduje s podstatou skladeb, chvíli je doplňkem, jedním z nástrojů, za moment se v klidu chopí hlavní role a strhne na sebe veškerou pozornost. Opravdu skvělá práce a je radost ho poslouchat.

Matt Wilcock se do sólíček moc nepouští. Možná je důvodem absence druhé kytary a co si budeme vykládat, při koncertním podání to pak nevypadá dobře, když v místě, kdy se spustí kvílení sólovky, veškerá nahromaděná nálada spadne jako pěna u zvětralého piva. Sólové hrátky mi ale na What a Time to Be Alive nechybí. Jeho hra je i tak dost pestrá. Jak jsem psal, kytary řežou, jsou jedovaté, sakra rychlé a když se například spustí disharmonické běsnění v závěru Antisocial, mám husí kůži. Ač se to může zdát přehnané, Matt je zřejmě v srdci také thrasher a tento styl narval do každé notičky What a Time to Be Alive. Album je sice ukotvené v deathu, thrashové hoblovačky ale uslyší i hluchý pařez. Pusťte si Unfathomably Fucked a řekněte, že kecám.

Uf! To je mi krásně, jak jsem se vyblbl. Album zas tak krátké není, jak se zdá. Uteče, ani se nestačíte mrknout na hodiny. Proč taky, když hraje tak hezky od srdce. Nic nemění, scénu nespasí, nepouští se do žádného dobrodružství. Poctivě si užívá radosti naspeedované brutality, až se hlava posluchače sama roztočí a nohy po obýváku rozběhnou v bláznivém mosh pittu s chudáky křesly a vylekanými psy. Dost už! What a Time to Be Alive si dám ještě jednou a ještě víc nahlas!