Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wesenwille - II. A Material God

WesenwilleII. A Material God

Sorgh14.5.2021
Zdroj: CD (AO - 141), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Bandcamp
VERDIKT: Silné blackmetalové album, ve kterém se rozpouští zbytky lidské individuality. To je dvojka od Wesenwille.

To nejlepší z evropských luhů černého děsu k nám přichází od nizozemských Wesenwille, kteří sice dosud nepatří ke špici žánrové pyramidy, ovšem nemají k tomu daleko. Jejich tvorba může směle pohlédnout do tváře ikonických současníků a věřím, že mnozí by se studem začervenali. Protože jakákoliv značka nezaručuje trvalost kvalit a nové talenty často i přes vyslovený respekt posílají legendy do důchodu.

 

SS neboli Schermann a Schmid jsou rozptýlení v celé řadě hlavně blackmetalových projektů, ale o většině z nich jste předpokládám neslyšeli. A jestli tak spíš náhodou, protože tyhle spolky patří k méně známým a často neobjeveným. Možná po zásluze, ale to není tématem tohoto článku. Naopak causa Wesenwille si zaslouží podrobnější zkoumání a ostrou pozornost. Vznikli v roce 2013 jako potřebný ventil k pocitům odcizení, spoutanosti brutalitou města a industrializací, čímž zapadají do žhavého proudu aktuálně úspěšného tématického blacku.  

 

V současnosti mají Wesenwille krutě našlápnuto a jejich druhé album II. A Material God rozvíjí tři roky starý debut do širšího rozměru. S trochou snahy v něm můžeme odkrýt zrádnou koketerii s death metalem, jen lehounce, ale na jedničce šlo o naprosté tabu. U nahrávek jako je tato klesá hodnota na mém osobního teploměru blízko k nule. Chladný, technologický přístup kapely k hudbě je hmatatelně přítomen a radí mě vzít si svetřík navíc. Není to nepříjemné, beru to jako dobré znamení a čekám na chladné prsty múzy za krkem. Mám rád,když se nehumánní tetelení pojí s touhou rozkrývat zajímavě stavěné skladby se všemi změnami nálad, co přicházejí. To je pak pošušnání. V případě II. A Material God jde jedno s druhým v ruce, a tak je vše v nejlepším pořádku.

 

 

Studená krása kytarových sól připomíná ledové krápníky ostře pableskující v ruinách betonového skeletu, nad kterým se rozkládá širá říše civilizace. Stékající melodie odkapávají do hrubého rumiště na podlaze, které je představováno rozbitou a nelidsky rychle pracující rytmikou. Jadrný hluk nabízí zběsilost lidského hemžení v kulisách betonových monster, jaká si můžeme představovat při pohledu na neutěšenou krajinu přední části obalu desky. Co se týče jistých podobností a tvůrčích zrcadel, tak v první skladbě se mi vybavili slovenští Ceremony Of Silence, ale jde o ojedinělý náraz do matriky pátrající v rodokmenu alba. Viním z něho nelidsky studenou kytaru a její vizualizaci urbanistického předpeklí. Poslech se stává nebezpečnou věcí. Břitké ostří vyčnívá kousek pod povrchem příjemně dunivé baskytary a stíná nepozorný hmyz. Je slyšet, že album s respektem vzývá klasické blackmetalové modly a podává opravdu zvěrský hodokvas. Najdeme přísné, stručné a divoké pasáže, v jejichž kopákovém kotli ztrácím přehled o čase. Jsou to místa příjemně srozumitelná a notoricky známá, ve kterých najde své místo asi každý fanoušek blacku. Pak tu jsou momenty, které zkouší a napínají naši zvědavost. Něco je jinak, cítíte, že tohle je úplně jiná třída. Z výborného, ale známého prostředí postupujeme o patro výš a nacházíme nový interiér, novou představu o designu.

 

Wesenwille svoje novátorství definují deathmetalovým zhutněním a v pomalejších pasážích dávají čas komplikovanějším motivům, stále za přítomnosti  silného průvanu z imaginárního sklepení města. Podivné stavby rvou stopy deathmetalových rovnoběžníků do blackových trianglů, což je zdánlivě neřešitelná věc, ale ohnutím určitých pravidel reality se daří a výsledek dává smysl. Naštěstí SS svoji přísnost nejsou schopni udržet celou dobu a občas povolí uzdu jednodušším pudům. V těchto chvílích se lehce ohřejeme a přestane nás svazovat nekompromisní studium díla. Skladba Ruin má v sobě rozpuštěnou dávku civilního kouzla, u Opulent Black Smog zase pookřejeme náhledem do lesní nádhery, která může lehce připomenout neboštíky Agalloch. Buď jak buď, jádro desky II: A Material God je nelidské. Začali jsem opulentní The Descent a končíme divokou The Introversion Of Sacrifice. Černá tečka jako nekompromisní konec, který pozvolna mizí v nic. Zůstala jen prázdnota, dutý prostor, beznaděj. Wesenwille mě dokonale dehumanizovali.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 25.5.21 17:49odpovědět

Neutěšená krajina na desce je fotka Wall Street z roku 1915. Perfektní mimochodem.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky