Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
When Icarus Falls - Resilience

When Icarus FallsResilience

Jirka D.8.6.2017
Zdroj: bandcamp / mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Evolve Blues R222 / Sennheiser HD 202
VERDIKT: Post-metalová variace na žánrovou klasiku aneb když druhý dělá totéž, bývá to ... totéž.

Deset let fungující kapela When Icarus Falls dofungovala i na Echoes, kde v redakčním koši na prádlo přistála jejich aktuální, čtvrtá nahrávka Resilience. A že prý post-metal. Takže Jirka, protože on post-metal může.

 

Letmý pohled na promo fotky vzbuzuje dojmy jako hromady letmých pohledů před ním, které směřovaly k promo fotkám kapel žánrově stejně vymezených. První dojem prý jde udělat jen jednou... uf. Obálka zase trochu připomíná starší Obsidian Kingdom, když máte trochu fantazie nebo pár piv v krvi. Ale to je jedno.

 

When Icarus Falls band

 

Pět skladeb dosahuje ve třech případech slušných hracích délek, což se v rámci žánru sluší, ale současně vzbuzuje otázky a očekávaní. Nicméně WIF se na začátek ukazují jako kapela schopná a zkušená, která hned v otevíracím, téměř 11 minut dlouhém songu umným způsobem hraje na city všem posluchačům, kterým podobná produkce lechtá chmýří pod nosem. One Last Stand v sobě nese hodně napětí, šetří s jeho ventilací a v celé své délce vytváří dojem nikoliv majestátní, ale o to působivější. Skladba vůbec není o střídání kytarového počasí, ale hlavně o udržování lehkého nátlaku a skrytého pnutí ... a sám sobě musím přiznat, že právě to se mi na ní líbí nejvíc.

 

První akordy následné Into the Storm s sebou ale nesou i první ukázku toho, odkudže vanou inspirační větry. Z počátečních klidných vod The Ocean se pozvolna přechází k rytmickým kopiím Cult of Luna (samozřejmě Vertikal) a je to hlavně tohle jméno, které vás v průběhu dalšího poslechu bude napadat nejčastěji. Třeba i barvou vokálu v závěru zmíněné skladby. Prakticky stejný scénář si připravte i pro poslech The Lighthouse, v níž se pouze jiným odstínem přebarvuje jinak stejná konstrukce, dávno ukovaná zmíněnými dvěma velikány. A někde tady se začínalo lámat moje počáteční zaujetí...

 

 

Nerad bych ale redukoval recenzi na prosté konstatování toho, že WIF kopírují moje oblíbence někdy až nestydatě, protože v některých momentech si jejich tvorbu docela užívám. Vystavění prostoru v úvodu titulní skladby je moc fajn, líbí se mi vytažení a drnčivý zvuk baskytary tamtéž a nemám vůbec nic proti lehkému nádechu emo coru ve vokálních partech (druhá půle The Lighthouse, případně závěrečná skladba). Trochu - a opravdu jen trochu - mi to připomíná tuzemské Esazlesa. Vedle toho bych mnohé čistě instrumentální pasáže zase vokálem obohatil (třeba právě titulní song), protože mi to takhle přijde jako promarněná šance.

 

Deska jako taková se nahrávala ve Švýcarsku, ale pro mix a master si kapela dojela do Švédska za Magnusem Lindbergem, který dělal třeba .... třeba Cult of Luna. Což tak nějak nepřekvapuje. Takže ano - zvuk je dnešní, zní tak, jak byste očekávali, že má znít, ale nic víc si z něj neodnesete. Rozhodně to není málo, ale ve výsledku to jen podtrhuje dojem nepůvodnosti a přílišné zakoukanosti kapely do jejích idolů. A to je i přes nespornou šikovnost největší problém téhle desky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky