Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Whitechapel - The Valley

WhitechapelThe Valley

Sorgh15.4.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Zajímavé střídání tvrdých a jemných postupů přinášejí američtí Whitechapel, u nás doposud opomíjení.

Whitechapel. Americká kapela, která si pro své jméno zvolila název londýnské čtvrti, kde svého času řádil Jack Rozparovač a která se objevila i v díle Ch. Dickense nebo O. Wilda. Možná vás automaticky napadnou podobné myšlenky jako mě - mlha, noční ulice starého Londýna a podezřelé stíny v průjezdech. Chyba lávky. Tohle možná byla inspirace v jejich dřevních začátcích, ale minimálně na jejich nové desce The Valley se těchto vlivů mnoho nezachovalo. Whitechapel jdou s dobou a jejich sedm řadových alb se historií prokousalo do podoby moderní fúze.

 

V současnosti hrají moderní, tvrdý deathcore s melodickými vsuvkami, které divoké zvěrstvo v rozumné míře polidšťují. Temná a surová aura na posluchače padá hned při úvodním otvíráku When A Demon Defiles A Witch, který lomcuje klikou pekelné kuchyně. Zároveň se v něm ukazuje i jemnější stránka věci, která tvrdý výraz střídá zhruba v půlce skladby. Tehdy si říkám, že melodické a zpěvné pasáže by mohly patřit k silným kapitolám alba The Valley.


Whitechapel se příliš nezabývají výraznou melodikou a místy jejich hudba zní jako sypající se haraburdí, nebo zvolna se sesouvající kůlna, kterou zradily krovy. Není to tím, že by se kapela vyžívala v krkolomných postupech, naopak, skladby jsou poměrně jednoduché. Spíš je to záležitost zvuku, který je takový špinavý, nachlazený a vyvolává dojem zvukového smogu. Může za to silné šustění činelů a bručení basy, stejně jako podladěné kytary hned tří kytaristů, které drnčí jako rezavá trampolína. V takovéto skrumáži zvuků, ze kterých vystupuje dominantní vokál, je zpočátku těžké zachytit základní linku, kolem které se skladba vine. Je nutné si na ten šramot zvyknout. Trošku napomáhá, že album se jen málokdy roztočí do vysokých otáček a v posluchačsky čitelném středním tempu se dá celkem bez problémů proniknout k jádru věci. Postupem času se to zlepšuje, i zdánlivě nečitelné pasáže se stávají snadno dobytým územím. U mě to přišlo náhle, prostě jsem do toho zčistajasna pronikl a album se se mnou od té doby kamarádí.

 

 

Pomalé a citově zakalené party jsou jako krůpěje rosy v nánosu stavebního odpadu. Třeba skladba Hickory Creek ukazuje Whitechapel jako schopné emocionální tvůrce nesoucí své bolístky na trh. A není jediná. V konečném bilancování tak Whitechapel ukazují zajímavou schopnost znít undergroundově i moderně zároveň. Špína se u nich snoubí se stylem čistých umyvadel a voňavých WC. Různorodé hudbě se přizpůsobuje zpěv, který hodně hrubým řevem rašpluje kolem proudící riffy, aby se v jiné skladbě mohl očistit a zazpívat jemně a procítěně. Naprosto dokonalou stoku je možno slyšet ve skladbě Brimstone, kde to zní jako zpomalení Bloodbath. Motorárna bez řazení, na jedničku a od plic si odchrchlat.

 

Při poslechu The Valley není těžké zapomenout na to, jak plyne čas. Album nemá strhující ambice, ale s povzbudivou příchylností se na něj nedá jen tak zapomenout. Dejte mu čas a ono se odmění.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky