Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wilczyca - DrakoNequissime

WilczycaDrakoNequissime

Victimer8.11.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Špína za nehty, vlčice na zadku, neznaboh na mozku. Na to se musí od lesa.

Po pár dnech se znovu vracíme na mimořádně plodnou blackmetalovou polskou scénu a půjdeme na to od lesa. Někde tam totiž zuří vyzáblá vlčice, je podlá a vzteklá a vypadá to, že není úplně duševně v pořádku. Je to od pohledu divná mrcha. Kapelu Wilczyca tvoří dvojice Louve - Nidhogg, která se dle potřeby obklopuje hostujícími muzikanty, ať už za účelem práce ve studiu nebo živým vystoupením. Družina produkuje špinavý black metal, ryzí bordel z lesa, do kterého ale nemá problém dodat pár osvěžujících elementů. Myslím tím pár ambientních vlnek a myslím tím i občasný bigbítovější feeling, jinak stejně neučesaný a nemravný. Pořád je to stoka, odkloněné rameno, ale do bezduchého rámusení se přidá trochu nadhledu, jakkoli mohou být první pocity přesně opačné. Najednou to není jen o tom, jak nás uštvat v rychlopalně mrazivém tempu. Celý ten špinavý, odkudsi ze zatuchlého doupěte vytažený hnus, má pod čepicí.

 


Co se týká vydaných nahrávek, tady to Wilczyca řežou hlava, nehlava. Sotva se v roce 2019 zformovali, už do nás sypou své třetí album DrakoNequissime. Teda přesněji, během jara už stihli nasypat. A aby toho nebylo málo, aktuálně má kapela venku další edici, tentokrát splitko s blázny Ossements.


Já celkově přínos Wilczyca vidím v tom, jak jsou schopní o ten svůj rezavějící bzukot pečovat, jak jej dělají takovým, aby neměl čas nás zahltit nudou. O nudě tahle cháska určitě není. Já bych se toho nebál a tvář Wilczyca bych definoval jako experimentální pure bestii, která ze tmy nevyleze, ale o tmě přemýšlí a tvaruje si ji k obrazu svému. Je to mrazivá, agresivní a hnusná esence black metalu s pár postranními úmysly.


Což taky k Wilczyca patří už od debutu. Není to jen mlácení prázdné slámy, ale synové lesa umí hodit do placu takovou skladbu jako je Przyjdź, směs až melancholického vlčího úpění, děsivosti a pár zvukových kolapsů z elektronického ranku. A v podobném režimu kapela funguje i na svém druhém albu Horda. Tady za všechny příklady zmíním ambientní pnutí Echo a minimální propichování tmy za dohledu Demona. Suma sumarum, Wilczyca umí být stejně mrzští jako rafinovaní a svou primitivní povahu umí vláčet i jinými póry, než ve kterých tuhne black metal.

 


Celkový dojem je ale prasení a nic na tom nemění ani novinka. DrakoNequissime je 29 minut tlaku, který povolí jen občas a nejvíce pak na dvou místech. Když v závěrečné Nema padne tma o trochu dřív a je z ní na chvíli lomozící lunární ambient, a když se v Jeszcze zemści się ziemia o něco víc vypráví a taky zpívá. Věc Sic Luceat Lux se už objevila jako bonus na albu Horda a obě verze se podle mě liší jen v závěru.


Takto bychom mohli pokračovat a stejně bychom se dostali k tomuto shrnutí:

Ono by to tak hrálo, kdyby k nám z té polské kotliny nepřišla další, v dobrém střelená záležitost. Wilczyca jsou lesní kreatury, které baví plenit, ale taky se u toho občas zastaví. A pak už je to jenom o tom, jak každému to které album z jejich rychle se rozrůstající diskografie sedne. DrakoNequissime je za mě příjemně studená exkurze k dalším podivínům, kteří mají fištrón na dobrý garážový black metal. A kterým se přesto nevyhýbejte. Naopak, zkuste jim jít naproti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky