Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to téměř přesně tři a půl roku, co jsem se pokoušel přiblížit zatím poslední dlouhohrající desku Amíků Will Haven, která vzbudila zájem jen v přísně vymezeném spektru posluchačů, protože ambice na oslovení většího počtu nově příchozích neměla. Ostatně jako tradičně a jako vždy. Will Haven se nikdy neohlíželi na trendy, na to, co zrovna letí nebo neletí a vždycky si valili svůj podladěný kytarový buldozer, podepřený silnou aurou atmosféry a korunovaný nepříčetným vokálem. Muzika Will Haven byla vždycky pro minoritu podobně postižených, s nulovou snahou zalíbit se, což se během let mnohokrát ověřilo. A osvědčený recept na zaručenou nepopularitu netřeba měnit - žádné složitosti, žádná progrese, žádné ohledy, žádná přetvářka.

Novinkové album „Open the Mind to Discomfort“ je svým rozsahem krátkometrážní záležitost, prostřednictvím které o sobě WH dávají dost možná pouze vědět - že neusnuli, že se opět nerozpadli a že stále ještě umí dát dohromady pár písniček o lásce. Za slovo pár si dosaďte pět. Album opět provází změna vydavatele a opět ukazuje nestabilní sestavu, ze které se vytratil basák Chris Fehn (toho času rovněž perkusák u Slipknot), nahazený nově příchozím Adrienem Contrerasem.

Rukopis WH se v běhu času ustálil, je poznatelný a ve své podstatě nepřekvapující. Co naopak překvapuje, je podobnost až stejnost všech pěti skladeb, které lze od sebe rozeznat jen hodně ztěžka a nebýt vložených meziher, album by působilo dojmem monolitu bez jakékoliv vnitřní struktury. Je třeba dodat, že tahle kapela si nikdy nezakládala na kdovíjakých aranžérských finesách a skladatelských složitostech, přesto ale dokázala složit zajímavé a svým způsobem unikátní skladby (třeba na albu WHVN). Tentokrát jako kdyby neustále dokola recyklovala jeden postup, jeden riff a jednu polohu, která sama o sobě funguje dobře, ale použitá na takové ploše začne nudit i zarytého fanouška.

Vlastně bych sám o sobě nikdy neřekl, že v souvislosti s touto kapelou budu psát o slabém albu, jenže tentokrát nemám moc na výběr. Po předchozím „Voir Dire“, které pro mě představovalo vynikající nahrávku a jistotu pozice Will Haven v mém přehrávači, je současné EP pouhá sázka na své jisté, a to ještě s velkou rezervou. Album zachraňují vložené ambientní plochy, které jednak umožňují vyplavat nad hladinu a nadechnout se před dalším ponorem do hlubin, a potom desce dávají i jiné barevné odstíny než jen černošedé. Tím ale výčet pozitiv končí. Pro ty další by bylo třeba opustit svět seriózních úvah a s pomocí alkaloidů v množství dle osobních potřeb vyrazit na úplně jiný trip. V tomto duchu by album fungovat mohlo a jeho hypnotická masívnost kombinovaná s lehkostí meziher by došla plnohodnotného naplnění (a klidně bez kondicionálu - funguje a dochází). To už je ale jiná story a ta do recenze nepatří.