Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Will Haven - Voir Dire

Will HavenVoir Dire

Jirka D.26.12.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Na nové desce si Will Haven razí stále tu svoji cestu, nedívají se napravo ani nalevo a hrají to, co jim jde nejlépe. Jsem za to rád a tuhle bandu beru.

Už jsem se pozvolna smiřoval s myšlenkou, že Will Haven jsou pochováni na hřbitově kapel, které sice nikdy neudělaly díru do hudebního světa, ale jejichž jméno si rozhodně nezaslouží, aby bylo vláčeno něčím špinavým a smrdutým. Vlastně jsem aktuální dění kolem této bandy z amerického Sacramenta úplně vypustil z hlavy a o to víc teď koukám, co všechno nového se u Will Haven seběhlo. No, všechno ... po reunionu v roce 2005 se po krátké pauze do kapely navrátil zpěvák Grady Avenell, jehož v době jeho nepřítomnosti zastoupil dlouholetý přítel z punkového bandu Red Tape Jeff Jaworski (který se ostatně motal kolem kapely už dávno před tím a stejně tak na novince má prý svůj podíl), a na post baskytary v roce 2010 nastoupil Chris Fehn, kterého asi většina z vás zná jako nosatého perkusáka ze Slipknot. Výsledek znovu sjednocené sestavy v čele s původním křiklounem Gradym (mnozí si možná vzpomenou na jeho hostování ve skladně Pain obsažené na druhé řadovce Primitive Maxových Soulfy) na sebe nenechal dlouho čekat a tak letos v říjnu oficiálně vyšla deska Voir dire. Sice oficiálně, ale na můj vkus dost tiše a skromně, aspoň tady v tom našem malém českém království jsem našel všehovšudy jedinou zmínku hluboce pod čarou všemu ostatnímu.

 

Správná řečnická otázka v tento okamžik je asi taková, zda Voir dire má ambice posunout se nad onu tlustou čáru?, která rozděluje kapely na ty „hodné naší pozornosti“a na ty beznadějné propadáky, které budou doživotně odsouzeny hudlařit v místní zaplivané špeluňce nevalné pověsti. A zatímco budete tipovat a odhadovat, podíváme se společně na novinku trochu blížeji.

 

Jen stěží můžu napsat, že Voir dire je výsledkem dlouholetého vývoje kapely (i když by se mohlo zdát – fungují už od roku 1995), protože v tvorbě Will Haven mnoho vývoje dohledat nejde. Tahle parta se drží svého poctivého řemesla, jenž čerpá inspiraci v dravém hardcorovém projevu, který roubuje na hutný metalový - kytarový základ s občasným výletem do atmosféry. Podobnou kombinaci byste dohledali třebas na deskách Neurosis z 90. let, asi tam někde bych hledal prapůvod všeho; i když úvod alba v podání „Held to answer“ mi v mnohém připomíná letošní zásek Francouzů Dirge – klávesami vystavěná atmosférická plocha, navíc podpořená lehkým chorálem, která je rázem zbořena kytarovou tyranií sunoucí se rychlostí buldozeru v prostoru kolem. Tempo se do typických WH kolejí usadí až v druhé „When the walls close in“, se kterou přichází dobře známá kytarová masáž podpořená expresivním hlasem páně Avenella (v této skladbě upraveným lehce echoidním efektem), kterou tato kapela předvádí už od dob WHVN (1999). Ve skladbách se s nahodilou pravidelností střídají polohy tvrdého nátlaku vystavěné především na monotónně se opakujícím, občas djentově vyskládaném kytarovém riffu, s polohami rozvleklými, které nezřídka zabrousí až do čistě ambientních nálad. Vše je pak pospojováno v jeden fungující celek, jenž má ambice navozovat u posluchače stav hypnotické prázdnoty kombinovaný psychoidní tryznou, pokud se materiálu popřeje dostatečného sluchu.

 

Všechno by se mohlo zdát výborné a funkční, nebýt nějakého všudypřítomného „ale“. Jistá repetitivnost produkce WH napříč jejich hudební dráhou mi nevadí, naopak jsem rád, že bez ohledu na trendy, vývoje a módu hrají stále „tu svou písničku“, kterou zvládají poměrně zdatným způsobem. (Na druhou stranu doporučuju projít i starší věci od této kapely a porovnat s dnes letícími pojmy jako „sludge“, „djent“, „post“ apod., možná dojdete k zajímavému zjištění, že WH hráli tuhle hudbu bez většího zájmu fans už podstatně dřív.) Spíš mám dojem, že na Voir dire šlo několik velmi slibných momentů (třebas ve výborné Urban agoge nebo Harvesting our budrdens) rozvinout dál a víc, skladby natáhnout a znásobit tak jejich paralyzující účinek. Ale možná bych WH tlačil k trendům, vývoji a módě... Lepší je brát desku takovou, jaká je: přiměřeně destruktivní, přiměřeně atmosférická, přiměřeně dlouhá, přiměřeně dobrá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky