Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wino - Create or Die

WinoCreate or Die

Jirka D.6.11.2025
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od agentury Purple Sage PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Čtvrtá Winova sólovka není deskou, kterou by se dělala díra do světa, ale je docela možné, že díky jejímu zklidněnému a vyrovnanému naturelu nejednu díru v něčím příběhu zalepí.

Po pravdě nemám moc rád recenze, které hned v počátku nastolí okrajové podmínky v tom smyslu, že se vší důležitostí připomenou historii autora a jeho zásluhy za budování rockové zábavy. Samozřejmě s meziřádkovým sdělením „hele, čumte, jak byl skvělej…“. Jenže když teď stojím před touhle situací a přemýšlím jak začít, říkám si, že prostě nemůžu ignorovat fakta a tvářit se, že Wino spadl jen tak z nebe. Samozřejmě nespadl. Má za sebou kariéru (hrozný slovo) v Saint Vitus, která by už sama o sobě stačila na to, aby člověk aspoň lehce zastříhal ušima. Má za sebou dlouhou řádku alb ve Spirit Caravan, má za sebou samozřejmě skvělou a bohužel jedinou desku Shrinebuilder, účast na živém vystupování Probot. Doposud funguje v The Obsessed. No a samozřejmě funguje i v rámci své sólové dráhy.

 

Ta letos doznala čtvrtý zásek v podobě desky Create or Die, což prý byl závěr jednoho dopisu, co mu napsal jeden kámoš. A že prý to tak nějak vystihuje jeho podstatu, životní filozofii, protože It’s what I live for… Taky se dá dohledat tvrzení, že nahrávka měla být původně čistě akustická a že až časem došlo na elektrické kytary. A taky bicí a taky trochu toho rockového ducha. Za sebe dodávám že pánbu zaplať, protože těch pár čistě akustických „Wino only“ skladeb patří spíše k té nudnější části desky, což ale nevadí vzhledem k jejich omezenějšímu množství. Představa něčeho takového plných pětačtyřicet minut ve mně vyvolává lumíkovské nálady, protože co si budem, Wino není zas až tak úžasný sólo kapr, aby utáhl celou desku jenom sám o sobě jako zachmuřený bard s akustickou kytarou.

 

Wino

 

Když bych se na album Create of Die podíval z odstupu, pak samozřejmě nejjednodušší závěr bude ve smyslu (blues) rockového a lehce sentimentálního písničkaření stárnoucího rockera. Většinou v klidném tempu, spíše posmutnělé náladě, s podprahovým bilancováním a bez ambicí cokoliv komukoliv dokazovat. Kolik jsme už takových slyšeli? Řekl bych, že hodně. Má tato nahrávka něco navíc oproti jí podobným? Upřímně nemá. Je to problém? Není.

 

V kontextu sólových nahrávek dříve narozených je samozřejmě nutné zdůraznit, že spíš než o aranžérskou komplexnost (týmu) Davida Gilmoura a technickou brilanci Joe Satrianiho jde o zemitý a řádově jednodušší projev po vzoru Branta Bjorka, což ale albu dodává upřímnější a lidštější rozměr, který mám rád. Současně se deska celkem zdatně vyhýbá jednotvárnosti a unifikované formě, která u podobných sólo desek hrozí vždycky, což jsem vzpomínal už výše. Díky poměrně dlouhé řádce hostů jsou jednotlivé sklady oživeny tu hrou na bendžo (New Terms), tu pedal steel kytarou (Bury Me in Texas), takže kromě zemitého Winova bigbítu jsou slyšet vlivy country a dalších amerických žánrů. Do toho se občas hraje na elektriku, občas bez ní, občas svižněji, občas se jen tak poletuje vzduchem.

 

Jestli někde moje sympatie naráží do zdi reality, je to docela jednoduchá skladatelská invence vedoucí k takovým docela triviálním, někdy až hodně naivním písničkám. Asi nemá cenu rozebírat pokus o rockový kopec citu v podobě Never Said Goodbye, který v kontextu celkové prezentace autora působí jako momentální zkrat. Ale asi už má cenu si nalít čistého vína a říct si, že Wino není žádný velký skladatel a že sklady typu Carolina Fox jsou sice na poslech docela fajn, ale tyjo, jsou to takové fakt hodně předvídatelné a prefabrikované kusy. Naproti tomu se občas podaří úkrok stranou a třeba taková Lost Souls Fly, která kromě toho, že mi připomíná staré Monster Magnet, je výborným psychedelickým tripem s až osudovou atmosférou.

 

Vzato jako celek je naprosto zřejmé, že Wino se nesnažil překračovat svůj ani žádný jiný stín a že společně s partou kamarádů dal dohromady album, které je primárně určeno k nekonfliktnímu poslechu. Skladby jako Us or Them mohou být příkladem toho, jak by to celé mohlo hrát a bylo by na světě docela dobře. A pak jsou prostě skladby, u kterých si říkáte, že už jste je párkrát někde slyšeli a že jestli je vymyslel Wino, Timo nebo Limo, že je to vlastně docela jedno.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky