Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wino - Create or Die

WinoCreate or Die

Jirka D.6.11.2025
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od agentury Purple Sage PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Čtvrtá Winova sólovka není deskou, kterou by se dělala díra do světa, ale je docela možné, že díky jejímu zklidněnému a vyrovnanému naturelu nejednu díru v něčím příběhu zalepí.

Po pravdě nemám moc rád recenze, které hned v počátku nastolí okrajové podmínky v tom smyslu, že se vší důležitostí připomenou historii autora a jeho zásluhy za budování rockové zábavy. Samozřejmě s meziřádkovým sdělením „hele, čumte, jak byl skvělej…“. Jenže když teď stojím před touhle situací a přemýšlím jak začít, říkám si, že prostě nemůžu ignorovat fakta a tvářit se, že Wino spadl jen tak z nebe. Samozřejmě nespadl. Má za sebou kariéru (hrozný slovo) v Saint Vitus, která by už sama o sobě stačila na to, aby člověk aspoň lehce zastříhal ušima. Má za sebou dlouhou řádku alb ve Spirit Caravan, má za sebou samozřejmě skvělou a bohužel jedinou desku Shrinebuilder, účast na živém vystupování Probot. Doposud funguje v The Obsessed. No a samozřejmě funguje i v rámci své sólové dráhy.

 

Ta letos doznala čtvrtý zásek v podobě desky Create or Die, což prý byl závěr jednoho dopisu, co mu napsal jeden kámoš. A že prý to tak nějak vystihuje jeho podstatu, životní filozofii, protože It’s what I live for… Taky se dá dohledat tvrzení, že nahrávka měla být původně čistě akustická a že až časem došlo na elektrické kytary. A taky bicí a taky trochu toho rockového ducha. Za sebe dodávám že pánbu zaplať, protože těch pár čistě akustických „Wino only“ skladeb patří spíše k té nudnější části desky, což ale nevadí vzhledem k jejich omezenějšímu množství. Představa něčeho takového plných pětačtyřicet minut ve mně vyvolává lumíkovské nálady, protože co si budem, Wino není zas až tak úžasný sólo kapr, aby utáhl celou desku jenom sám o sobě jako zachmuřený bard s akustickou kytarou.

 

Wino

 

Když bych se na album Create of Die podíval z odstupu, pak samozřejmě nejjednodušší závěr bude ve smyslu (blues) rockového a lehce sentimentálního písničkaření stárnoucího rockera. Většinou v klidném tempu, spíše posmutnělé náladě, s podprahovým bilancováním a bez ambicí cokoliv komukoliv dokazovat. Kolik jsme už takových slyšeli? Řekl bych, že hodně. Má tato nahrávka něco navíc oproti jí podobným? Upřímně nemá. Je to problém? Není.

 

V kontextu sólových nahrávek dříve narozených je samozřejmě nutné zdůraznit, že spíš než o aranžérskou komplexnost (týmu) Davida Gilmoura a technickou brilanci Joe Satrianiho jde o zemitý a řádově jednodušší projev po vzoru Branta Bjorka, což ale albu dodává upřímnější a lidštější rozměr, který mám rád. Současně se deska celkem zdatně vyhýbá jednotvárnosti a unifikované formě, která u podobných sólo desek hrozí vždycky, což jsem vzpomínal už výše. Díky poměrně dlouhé řádce hostů jsou jednotlivé sklady oživeny tu hrou na bendžo (New Terms), tu pedal steel kytarou (Bury Me in Texas), takže kromě zemitého Winova bigbítu jsou slyšet vlivy country a dalších amerických žánrů. Do toho se občas hraje na elektriku, občas bez ní, občas svižněji, občas se jen tak poletuje vzduchem.

 

Jestli někde moje sympatie naráží do zdi reality, je to docela jednoduchá skladatelská invence vedoucí k takovým docela triviálním, někdy až hodně naivním písničkám. Asi nemá cenu rozebírat pokus o rockový kopec citu v podobě Never Said Goodbye, který v kontextu celkové prezentace autora působí jako momentální zkrat. Ale asi už má cenu si nalít čistého vína a říct si, že Wino není žádný velký skladatel a že sklady typu Carolina Fox jsou sice na poslech docela fajn, ale tyjo, jsou to takové fakt hodně předvídatelné a prefabrikované kusy. Naproti tomu se občas podaří úkrok stranou a třeba taková Lost Souls Fly, která kromě toho, že mi připomíná staré Monster Magnet, je výborným psychedelickým tripem s až osudovou atmosférou.

 

Vzato jako celek je naprosto zřejmé, že Wino se nesnažil překračovat svůj ani žádný jiný stín a že společně s partou kamarádů dal dohromady album, které je primárně určeno k nekonfliktnímu poslechu. Skladby jako Us or Them mohou být příkladem toho, jak by to celé mohlo hrát a bylo by na světě docela dobře. A pak jsou prostě skladby, u kterých si říkáte, že už jste je párkrát někde slyšeli a že jestli je vymyslel Wino, Timo nebo Limo, že je to vlastně docela jedno.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky