Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Witches Of God - The Blood Of Others

Witches Of GodThe Blood Of Others

Bhut11.3.2014
Zdroj: mp3, 320 kbps
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Kombinace kytarové zručnosti ve stylu raných Lynyrd Skynyrd se svěžím feelingem novodobých Mammoth Mammoth. Je to lahůdka a snadno oblíbitelná záležitost.

Občas člověku stačí ke štěstí velmi málo. Občas dokonce postačí se na chvilku zastavit, nebo i vrátit. K mé spokojenosti stačí se například zastavit u alba The Blood Of Others od kapely Witches Of God.

 

Ten pocit pohody a blaženosti vytváří hudba, která jakoby zamrzla v čase. Jde totiž o přívětivý stoner rock / metal, jenž se kolébá na vlnách rokenrolu. Vkusně protáčí soukolí let šedesátých a ladně proniká až do období devadesátek, přesto se jednotlivé vlivy o sebe netlučou, nýbrž soudržně dýchají v jisté symbióze. Obecně vzato je tahle muzika dosti vzdušná a dýchající z plných plic. Zároveň je schopna vdechnout kus života a především energie. Ty skladby vás jednoduše dostanou, jsou prosté, obyčejné a přitom tolik živé a líbivé.

 

 

Kombinace kytarové zručnosti ve stylu raných Lynyrd Skynyrd se svěžím feelingem novodobých Mammoth Mammoth má opravdu mocné kouzlo. Onen stonerový duch žije a jak vidno, čarodějky jej vyvolaly úspěšně. Ony totiž přesně vědí, kdy se co hodí, kdy má co zpomalit a naopak, kdy je potřeba přišlápnout plyn. Tím pádem nalezneme kontrasty jako je třeba First Love vs Chasing Coffins, přičemž prvně jmenovaná hovoří nespoutanou dravostí a druhá se nese v procítěných tónech smyslné balady.

 

Dominující prvek jsou kytary. Na tomto nástroji je stavěn základ, což je patrné již od prvních vteřin. Člověka při poslechu jímá cosi nepříjemného. Kapela uvádí, že nástroje byly snímány čistě analogovou metodou, o čemž ostatně vypovídá hrubý zvuk. I ten je ovšem obdařen softwarovým presem. Jisté však je, že tato nahrávka ukrývá povedené skladby a velice svižnou práci; je to lahůdka a snadno oblíbitelná záležitost. Směle do ní.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky