Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Witherfall se u mě znamenitě zapsali svým debutem. Druhým albem stvrdili svoje schopnosti a na třetím Curse of Autumn se vydávají dál do hustých mlh progresivního metalu. Pro někoho do nemoderního kovu, prapůvodního heavy - power metalu. Pro borce, co se v něm rádi nimrají a stále se snaží oživit prapůvodní definice, jde jistě o velmi výživný materiál na nejeden dlouhý zimní poslech, při vlezlých teplotách, líném mžení a dominující šero tmě, kdy oželíte i poslední podzimní kusy ovoce padlé do promrzlých, hlínou pomazaných trav. Kluci poskládaní především z amerických souborů Iced Earth a Sanctuary mají zkušeností na rozdávání a je dobré se jim plně věnovat. Když k tomu dohodí bohaté bicí Marco Minnemann z Němec, je progresivně a kvalitativně vymalováno. Hudebníci zde sdružení vyhledávají ladné komplikace a dokáží spřádat silné kovové látky, které se vymykají normálu a běžné kvalitě a umí nepošramotit rámec písně. Rozhodně zde necítím ani pach profesorství či jakékoliv samoúčelné progování, důraz je skutečně kladen na skladbu jako takovou.

Powermetalový vzlet do stratosfér probíhá se smrtelným G přetížením a nepřipravené dovádí k explozi orgánů. Ano silné melodie jsou hitově vzletné, ale vše je postaveno na solidním technickém zázemí a progresivní komplikovanosti. Dreyer se nebojí trylkovat, rytmika spustit se z kopce a Michael libovolně vybíhá z hrubších výraziv do vyloženě návykových čistých. Hodně melodií je připodobitelných třeba k ranným Orden Ogan, ale ti už nohu z plynu a entuziasmu sundali a kvalitativně paběrkují.

Chlapci z Witherfall ví, že netřeba tlačit na pilu, ať už má jakýkoliv profil zubů. Kvalitně akusticky vplouvají do skladeb a využívají i křehkých baladických odstínů, neb hrubost a síla jak známo lépe vyniknou v kontrastu k decentnosti. Witherfall dávají záruku, že balady metalizují do poživatelného dramatického tvaru, přidají pitoresknost Queen, trochu šílenství a rytmického kejklování. Vše zvlažují životadárnými kytarovými vodopády nebo potřebnou černou prací a máme zde komplexní umění hodné opakovaných poslechů. Mistrovsky a ve stopovém množství vsypávají i americký patos a cukrkandl. Naštěstí se ho jen dotýkají a přežvýkávají do metalové mluvy s nevyvratitelným progovým akcentem.

Takt a cit pro nálady a budování dramatického spádu skladby mají páni v krvi. Velké hudební kusy tak dostávají charakter strukturovaných kompozic vážné hudby. Vzniká prostor rozvinout umění a progresivní prvky. Dostávám se doslova do orgastických oblastí. Stěží soustředěným poslechem dokáži vychutnat komplexní tryskající progresi a hráčský um. Vychutnat vše s nadhledem vyžaduje osobité úsilí a oposlouchanost standardem. Závěrečná patnáctiminutovka je rozhlehlá mega pole, která neslibuje a není nadějná, ale rovnou dává hrstmi hudební zážitky. Plesám z hladce funkčního celku a vysoké laťky, kterou si Witherfall už potřetí posouvají na vyšší distanci.