Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Woe Bather - Swallowed By The Chains Of Spirit Loss

Woe BatherSwallowed By The Chains Of Spirit Loss

Bhut4.8.2025
Zdroj: Mp3 (320kbps) / bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Silná, třebaže vlastně obyčejná blackmetalová nahrávka. Má vše, co od ní žádám. Sílu, jiskru, bolest i decimující účinek.

One-man projekt, chcete-li kapela, Woe Bather už svou premiéru na Echoes měl – a to přímo v rámci seriálu Kaple. Konkrétně v díle číslo 18, kde jsme se rozplývali nad krásou alba Oh Achlys, Please Love Me Once More. Jsem rád, že The Hermit (to je onen „one-man“ člen) nezahálel a nachystal dílo, které je zas o kus dál. Novinka jménem Swallowed By The Chains Of Spirit Loss je totiž úchvatná. Kdybych nerazil pravidlo, že se kapely v Kapli neopakují, začlenil bych tohle povídání tam.

 

Masakrem je už samotná stopáž této nahrávky. Pět ze sedmi skladeb přesahuje hranici deseti minut, což samo o sobě naznačuje, že si máte vyčlenit dobrou hodinu na poslech. Ale odměna přijde vyloženě sama – tedy za předpokladu, že jste nakloněni syrovému black metalu, ostrému jako břitva, špinavému jako politické svědomí, a přitom podmanivému okázalou krásou a majestátní uhrančivostí.

 

Stačí první dvě minuty úvodní, zároveň titulní skladby – a jsem pryč. Pryč myšlenkami, pryč od všeho, co mi v onen okamžik zahlcuje mysl. Možná je to trapné popisování nějaké nálady, ale já to tak prostě mám. Je to totiž ten black metal, který mám rád. Svižný, řízný, chytlavý, zastřený, ničivý – a přesto hypnotický. Podobné dojmy jsem měl i z alba Stella Pandora od Arkona. Tady se sice hraje na podobnou náladu, ale jiným způsobem. Je mi úplně jedno, že vokálu není absolutně rozumět, že se tříští ve vlastním hluku a nemilosrdně nahalovaném efektu. Cítím v tom záměr, byť je to z hlediska řemesla a zvukového signálu zločin. Nějak mi to tady prostě sedí.

 

Jedna z pomocných berliček a tagů, které jsou k nahrávce lepeny, je „atmospheric black“ nebo „melancholic black“. A je to tak určitě v pořádku. Nehledejte v tom, prosím, nějakou nabubřelou pentli navázanou na snahu o vnímavě založený muzikantský směr. Tady ten element skutečně dýchá. Kytara tu opravdu kouzlí báječné harmonie a dokáže vedle snových nálad vystrčit i ostrý riff, který se zabodne jako nůž do ledviny. Líbí se mi fakt, že na jednom motivu nestojí celá skladba, ale střídá se tu hned několik úrovní a momentů. Jsem nadšený, jak lehce se zachází s tempem, které ostatně převládá ve středním pásmu, což umocňuje onen šlapavý dojem a onu zamyšlenou auru. Ale rozhodně v něm nesetrvává pořád.

 

 

Určitě se může dostavit pocit, že se to přejídá a přespříliš hrne přes sebe. Já ho sice ještě nedostal, ale dovedu si představit, že to na někoho může působit tímto dojmem. Přeci jen jde o náležitě masivní lomoz, který nějakou výraznější obměnu přináší teprve až s pátou skladbou. Do té doby jede hudba v příkladném ataku a udržuje tep ve svých pravidlech, neboť udává intenzitu a hloubku celkového dění. Chce to určitou dávku tolerance a bez pochyby silnou náklonnost k žánru. Tedy k jeho hrubé podobě, k jeho kořenům, k jeho podstatě. Nejde jen o hudební zaměření, ale i o určité impulsy, které taková hudba okolo sebe vysílá. Možná tu plácám nějaké bludy, ale já v takových nahrávkách prostě hledám zakódované harmonie nějaké nezemské podstaty. Nemohu si jinak vysvětlit tu žhavou euforii, kterou při poslechu prožívám. Je to pronikání nějakých neviditelných rovin, které lahodí mým vlnám a kmitočtům. Prostě mi to sedí.

 

Výše bylo zmíněno, že jistá, respektive výrazná obměna přichází až s pátou položkou. Tou je skladba As The Hermit Weeps Alongside The Resaca. Mně tahle skladba svým rozpoložením silně připomněla někdejší drnkačku My Name… od Root. Má totiž takovou zvláštně ponurou náladu, přesto je z ní cítit jakýsi agallochovský náboj. Možná spíše bathoryovský teda. Ale prostě je to něco, co vás najednou vytrhne z onoho snění a přenese… vlastně zase do jiného snění. Je to velice zajímavý, efektní prvek, který je tu tak zvláštně vklíněn mezi bzučící kytary, aby tělu i duchu dopřál drobného odpočinku. Následující skladba vše uvrhne zpátky do letícího projektilu – a koloběh masakru začíná nanovo. Perfektní.

 

Ne však na dlouho. Poslední závěrečný kousek jako by chtěl z desky vylétnout. Je to další odbočka, tentokrát k pomalejšímu vyznění, a téměř až do doom-metalové plochy. Vlastně jde o výborný závěr jinak solidně ždímající muziky. Má to spád, charakter, smysl. Má to všechno, co silná deska potřebuje. Tohle dílo (míněno album jako celek) se mi zarylo do hlavy opravdu silně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 6.8.25 17:53odpovědět

Naprostá paráda. Pohrozil jsem vydatně. Díky Bhute za ty dary!

Jan Sludged / 5.8.25 9:45odpovědět

Skvělý výběr a cením.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky