Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když v roce 2005 vydali Wolfmother svůj eponymní debut, bylo to jako zjevení. Album okamžitě obletělo svět, mluvilo se o nových Led Zeppelin, kapela posbírala kdejaké ocenění včetně Grammy za skladbu „Woman“ a jejich domovská Austrálie se těšila pozornosti, jakou nepamatovala snad od zlatých časů AC/DC. Jenže trio včele s Andrew Stockdalem nevydrželo dlouho a na druhou desku „Cosmic Egg“ fanoušci čekali čtyři roky.

V době vydání kosmického vejce byla sestava už čtyřčlenná, totálně obměněná a úspěch jako v případě debutu se nekonal, jakkoliv album je to stále slušné. Kapela zůstala věrná hard rocku 70. let, do první linie ale nasadila větší melodiku, chytlavé refrény a přístupnější kompozici, na druhou stranu ubrala z rockového dřevorubectví a celkové bohatosti skladeb. A historie se opakovala. Stockdale je buď hodně velký smolař anebo naprosto nesnesitelný týpek, protože po „Cosmic Egg“ následovala další personální rošáda, dokonce chvilkové uložení Wolfmather k ledu, jedna sólová deska a teprve až letos na jaře vychází třetí album domovské kapely. Sestava je znovu tříčlenná a přežil pouze Ian Peres.

Kompoziční práce je opět výhradně © Andrew Stockdale a shodně s předchozím albem vidím zakopaného psa právě tady. Rozhodně tím nechci tvrdit, že by Stockdale neuměl napsat skvělou skladbu, ale právě spolupráce s Rossem a Heskettem byla tím, co posouvalo tvorbu Wolfmother od dobré k vynikající. „New Crown“ je v každém ohledu velmi solidní hard rockové album, hned na úvod servíruje spanilou jízdu „How Many Times“, následně vás provede po Iommiho kytarové paletě (až moc okatě), ale stejně tak nemá problém zabloudit ke kouskům ala předchozí album („Tangerine Dream“), nebo se podívat do garáže („Feelings“). Wolfmother jsou retro, retro většinou fungující, uvěřitelné, ale stále častěji se opakující a přešlapující na stejném místě („Tall Ships“). Moment překvapení je prostě pryč a i když lze „New Crown“ považovat v rámci dnešního světového hard rocku za bezva desku s jasně čitelným rukopisem (už to je dost!), předchozí tvorba na tu aktuální vrhá nepřiměřeně velký stín.

Samostatnou kapitolou a bolestí Wolfmother je zvuk, který minimálně z pohledu dynamiky (podrobně jsme se tématu věnovali ZDE) stál vždycky za hovno a nejinak je tomu i na novince. Stopy jsou (určitě zcela záměrně) hodně přebuzené a natvrdo ořezané brick wall limiterem (snad nejbrutálněji v historii kapely), takže výsledný sound chrastí a praská dost hnusně. Pokud je tímto způsobem sledován cíl jakéhosi „retro feelingu“, garážovosti či rockového zkreslení, přimlouval bych se za jiné cesty, protože tyhle praktiky minimálně u smutných hifistů (jak se dost hloupě vyjádřila jinak sympatická kapela) nevedou ke spokojenosti. U předchozích dvou desek naštěstí na internet unikly „unmasters“ edice, které doporučuju sehnat a porovnat s edicemi komerčně prodávanými, u nové desky se tak zatím nestalo. Nezbývá než doufat.

Poslední spíše zajímavostí je, že aktuální deska vyšla (zatím) jen digitálně na Bandcampu, což je u kapely s gramofonkem Grammy v kapse minimálně podivné. Ale staly se už neuvěřitelnější věci, samovznícení starosty ve Varšavě... však to znáte.