Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když na konci října 2005 vyšlo první album australských Wolfmother, byla to senzace. Prakticky neznámá kapela si během roku následujícího dobyla svět, z debutní desky vyslala do hitparád šest singlů, což je polovina alba!, kterého ve výsledku prodala milion a půl. S nadšením fanoušků tentokrát šlo ruku v ruce i nadšení (nebo alespoň respekt) kritiků, kteří Wolfmother přirovnávali k Led Zeppelin, Queens of the Stone Age, raným Black Sabbath či The White Stripes. Drobnohled zacílený na desku „Wolfmother“ si dokonce všiml nekalých praktik Loudness War a všimla si toho dokonce i wikipedie. Howgh.

Podříznout si větev vlastního úspěchu se nakonec podařilo samotné kapele, která dva roky na to řeší odchod basáka a klávesisty Chrise Rosse a bubeníka Mylese Hesketta. Respektive řeší to jediný zbylý člen - mánička a hlas Wolfmother, Adrew Stockdale, který naštěstí dohledal Iana Perese, rovněž basáka a klávesáka, se kterým to táhne dodnes. Židle bubenická je stále horká.

Díky zmatkům personálních výměn vyšlo druhé album až v roce 2009 a úspěchu alba prvního zdaleka nedosáhlo. Třetí deska, která byla vzhledem k časovým souvztažnostem zároveň první zmíněná u nás na Echoes, představovala oproti debutu téměř underground - vydaná samonákladem, bez opory světové distribuce, zprvu pouze v digitální podobě na Bandcampu. Jsou to osudy!

Z aktuální čtvrté desky je cítit maximální snaha se odrazit ode dna a vydobýt si ztracených pozic. Stockdale s Peresem svěřili bubenickou židli dvojici hráčů, přičemž jméno Joshe Freese snad není třeba dál komentovat. Tak jo: Nine Inch Nails, A Perfect Circle, Suicidal Tendencies, Chris Cornell, Rob Zombie, The Offspring, Evanescence, Static-X, Filter, Joe Cocker, Bruce Springsteen, Slash a mnoho mnoho dalších. Druhým trumfovým esem (hráči mariáše prominou) je persona producenta, kterým se stal fakt asi věhlasný Brendan O’Brien, i když z pohledu výsledku současné desky si někdy říkám, že jeho pozice je spíš ve smyslu persona non grata.

Ten výsledek hodně zavání snahou hudebně navázat na debutní desku, což Stockdale, s jedinou výjimkou výhradní autor všech skladeb, vytrubuje, kudy chodí, a stejně tak se zalíbit, znít současně nebo přístupně; prostě jak chcete. Většinu hracího času se šlape na pedály ve stylu velmi svěžího sedmdesátkového hard rocku s odkazem na výše zmíněné legendy a šlape se na ty pedály skvěle. Z písní dýchá jak feeling těchto kořenů, tak především vlastní a naprosto rozeznatelný rukopis Wolfmother, kterému kromě skvěle poskládané souhry kytar, rytmiky a klávesových nástrojů dominuje typický Stockdalův vokál. Z tohoto pohledu nelze prakticky nic vytýkat. Skladby jedou svižně jedna za druhou, a i když dost možná nedosahují hitovosti těch z debutní desky či z alba Cosmic Egg, jsou to stále výborná sousta, která si svoje místo pod sluncem najdou.

Menší měrou jsou zastoupeny pomalejší kusy, které staví na melodických motivech a často balancují na hranici vynikajícího songu (Baroness) a lehkého nevkusu (Pretty Peggy, Best of a Bad Situation), u kterého cítím (možný) tlak producenta na to se zalíbit za každou cenu.

Bolestí „Victorious“ číslo jedna dva tři je tradičně zvuk. Wolfmother vždycky brousili zhurta a nejinak je tomu i na novince, která je z hlediska poslechového komfortu příšerná a odpůrcům praktik Loudness War dává snadno střelivo do kanónů. Lze jen doufat, že na internet opět unikne nemasterovaná verze podobně jako u prvních dvou desek. Bolestí menší je pak předvídatelnost a víceméně nulový posun oproti historii, což je samozřejmě dvousečná záležitost, protože stejně tak lze čekat jen a pouze výborné songy, tyto dostat a být pak naprosto spokojen. Proti tomu ani popel.

„Victorious“ je prostě ve všech ohledech sázka na jistotu a důstojný pokus o návrat na scénu ve velkém stylu. Hrany ostřejšího rocku z debutu jsou obroušeny, City Lights by klidně mohli nahrát The Strokes a snaha udělat dojem je přímo hmatatelná. Což není ani špatně, ani to z nahrávky nedělá špatné album. Jen je třeba si tenhle kontext přiznat a z tohoto směru k novince přistoupit. Nic víc, nic míň.