Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolverine - Machina Viva

WolverineMachina Viva

Sorgh21.8.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: K příjemným zážitkům letošního léta bezpochyby patří nová deska švédské kapely Wolverine. Rozvážná seance nasáklá progresivně laděnými výstřelky dává pocit výletu krajem bez horizontu, kde se dá celkem snadno zabloudit.

Wolverine nejsou žádným novým pojmem. Muzicírují od roku 1995, ale svůj debut vydali až na podzim 2001. Tehdy ještě koketovali s melodickým deathem, ve kterém se slabě projevovaly budoucí tendence, ale to už je dávná historie. V současnosti se Wolverine pohybují na mnohem odlehčenější bázi, jejíž síla je někde jinde než v nekompromisních riffech. Machina Viva levituje v prostoru rozvážného, melodického rocku, který míří výš než běžná produkce. Stěžejní je atmosféra, ale obdivovatel košatých kompozic budou pravděpodobně spokojeni.

 

Při narůstajících posleších brzo nacházím mnoho recyklovaného. Tahle deska nebude milníkem, ale není důvod se na ni dívat skrze prsty. Wolverine jednoduše hrají s otevřeným srdcem, které bere zeširoka příjemné podněty a skládá je do vlastních kompozic. Jen zřídka sahají k podlaze a vytahují ostřejší munici, což je největší slabinou desky. Když se tak ve vzácných okamžicích stane, dovedně ukrývaná energie překvapí a dá vzpomenout na to, že šlo původně o metalovou kapelu. Těchhle partů je však tak málo, až to zamrzí. Vláda pomalých skladeb je taková přátelsky čitelná a jen s malou mírou překvapení, že člověk prostě konzumuje a trápí ho snad jen děravá ponožka na palci. Mně tady chybí výraznější projev života, ale nelze jen nadávat. Náplastí je nadšení ze skvělých kompozic zapadajících do sebe jako ozubené soukolí. Roztažená kytarová sóla jsou jako nedbalé šmouhy na jinak precizně vykresleném obrázku. Místy to působí dojmem hudební mše, při které je úkolem pouze rozvádět fanzazie svého vědomí.

 

Důležité a v podstatě nezbytné jsou klávesové vstupy se svým důstojným, artovým zvukem. Daleko mají k hardrockovým, pohádkově znějícím hammondům, které miluju, v tomto případě vítěží čistá syntetika nadčasovosti.

 

 

Kvůli sytému a vpravdě všudypřítomnému vokálu Stefana Zella je zpočátku obtížné proniknout k pozadí nahrávky. Zell na sebe stahuje hodně pozornosti a vlastní hudba zní jako pouhý doprovod, který vnímám jaksi na okraji. V některých momentech dokonce připomíná powermetalové cajdáky tažené školeným pěvcem, který svým hlasem dláždí cestu do své ložnice stovkám fanynek. Naštěstí jsou to jen okamžiky a většinou se spokojuje s klidným zpěvem, který je rozhodně příjemný. Až s narůstající zkušeností posluchače dojde k průchodu skrz jeho oponu, odkryje se důmyslná a chytrá práce ostatních nástrojů.

 

Albu chybí větší drajv, víc uvolněné energie. Wolverine působí vyšeptaným dojmem, jakoby ztratili větší část svého elánu někde na cestách. Sice jim to nebrání složit pěkné a chytré písničky, ale jak říkám, chtělo by to trošku nakopnout.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky