Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Wolvserpent se zabydleli. V náruči lesního chrámu, obklopeni svícemi, kytarami, houslemi a knihou zaříkávání, ze které čerpají své veškeré, tmou pohlcené zážitky. Znovu jsou na svých místech, jen ve dvou, snad v milostném objetí, snad jen duševně spřízněni, každopádně daleko od civilizace a hluku velkoměst. Tam, kde končí poslední silnice, začínají pochyby, neboť obestoupení lesem je zásadní a vrhá stíny na mysl. Přesně tohle ovšem Wolvserpent vyhledávají. Dlouhé meditace v ševelu stromů, kdy jde teplo z uhlíků rozdělaného ohně a člověk se pomocí neustále se opakujícího riffu dostane až k rituálnímu hudlání nad rozlitou krví čerstvě podřízlých koz a beranů.

Staré časy Pussygutt jsou zapomenuty, i když byly krásné. Dobré dojmy ve mně zanechala i úvodní symfonická dronáž "Blood Seed", která krvácela i dýchala stejně pomalu, jako se i dotýkala tradice pohanského bytí. V tomto srovnání už novinka "Perigaea Antahkarana" nepůsobí tak výrazně, neboť dvojnásobek času sebou nenese ovoce jako spíš chmury a vrásky na čele posluchačově. Kapela se rozhodla zaoblit ostré hrany a dala prostor epičtějšímu projevu. Na albu je pořád plno vzteku a choré mysli, ale ta suchá primitivnost se pomalu vytrácí. Nový obřad je bohatší na aranžmá, snaží se být košatější, ale na svou snahu také bohužel doplácí. Nejde tolik do hloubky, i když se tváří, že tomu tak je.

I Wolvserpent patří mezi ty, kteří disponují darem přemostění stavu reálné mysli do spárů snění a vyvolaných haluzí nejen ve větru kmitajících stromů. Platí to i dnes, ale taky je pravda, že minule užitých dvacet minut na jeden song je až až a takové dva songy na celou desku je vcelku mile splněný limit, který nesmrdí po zanesených střevech a nesesouvá horní víčka. Z toho lze snadno vyvodit, že dnešní dávka je už nad limit a co si budem povídat, nuda se občas přikrade.

Pokud se Wolvserpent rozhodli svou rituální meditaci prodloužit a dát k poslechu hned čtyři veledlouhé kompozice, bylo to jistě z důvodu mocnějších čarovných účinků. Ty se sice dostavují, ale nepůsobí tak přesvědčivě jako na "Blood Seed", jsou jiné a je třeba si na ně zvyknout. Jejich hlavní smysl je rozevlátý v prostoru, nejde tolik pod kůži. Z novinky není cítit tolik dřevní podstaty, jako spíš důraznější splynutí s přírodou a jejího působení na člověka. Jistě, dá se namítnout, že vše je na svých místech, myšlenkově i hudebně se protahuje dronující agónie, ale funguje to tak nějak na půl plynu. Už tu není slyšet to staré skřípavé vytí vlka skrz mužské chorály a skřeky ze tmy, dnešní návštěva spíš evokuje Osadu Havranů, kdy Jiří Bartoška skloněn nad zurčícím potokem přemítá nad prvním nalezeným klíčkem jarního pole. Což o to, s tou celkovou (až blackovou) výpravností je to docela dobrodružná představa, ale Wolvserpent umí být děsivější. Tak či tak, dejte tomuto albu šanci. Nechte rozeznít smyčce přicházející odněkud ze tmy, slyšte rezonující vibrace stereotypních riffů. Jejich majiteli jsou dva podivíni z Idaho.