Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Xandria - Neverworld’s End

XandriaNeverworld’s End

Ruadek29.3.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Xandria odhodila vcelku obstojný kabátek, jaký si šila mnoho let a dala se na kopírování postupů okoukaných u dřívějších alb Nightwish. Profesionálně zahraná a vyprodukovaná deska, která uhrane na první poslech mnoho fanoušků symfonického metalu. Mé hodnocení sráží to, že se skladby opravdu velice podobají jedna druhé a že o originalitě tu nemůže být vůbec řeč.

Německá kapela Xandria vydala něco, nad čím by se určitě dalo o trochu více zajásat, kdyby neexistovala alba s takovými názvy jako je Wishmaster a nebo Oceanborn. A kdyby celkově vůbec neexistovala skupina Nightwish. A mně to prostě nedá, abych to nerozmázl přes celou recenzi, protože tohle je tak silně do očí bijící věc, až mě to tahá za uši. Ale popořadě, přátelé.

 

Xandria se řadí do druhé ligy, tam někde za Within Temptation nebo Nightwish. Druhá liga neznamená to, že kopu za FC Prstoklepy, místo abych kopal za Spartu (nebo Slávii). To prostě jen znamená, že netáhnu na ramenou vývoj stylu a nepohybuji se v takových tržbách / úspěchu, jako zmíněná první liga. A že neplánuji společně s albem film, případně komiks. Tady někde se nachází i After Forever, Sirenia nebo třeba Lacuna Coil. V tomto případě musím upozornit i na Epicu, kterou založil kytarista / vokalista z After Forever Mark Jansen. Xandria se už od počátku snaží být nějakým způsobem originální, stále tvoří odpovědi na díla okolních band a předkládá své verze symfonického metalu. Když jsem uslyšel nové album, bylo mi tentokrát jasné, na čí tvorbu nám Xandria odpovídá tentokrát.

 

 

Album Neverworld’s End jako by vypadlo z produkce Nightwish z období pro ně asi nejsilnějšího, tedy z let 1998 – 2000. Dravý powermetal s operním zpěvem, Finské tancovačky, klávesy, aranže, energie. Není divu, že se Xandria pokusila nám toto období oprášit a předvést nám jej ve zcela současné produkci, nádherném zvuku a pokud možno v co největší orchestraci, jakou byli schopní vymyslet. K tomu všemu je třeba dodat i zcela zásadní věc, Xandria už nemá od roku 2008 za mikrofonem bývalou zpěvanduli Lisu Schaphaus-Middelhauve, ale novou a svěží Manuelu Kraller. Tato holčina přispěchala z další veličiny Haggard. Její zpěv je skutečně hodně podobný výrazivu Tarji, Xandria k tomu ještě přitopila tím, že používá vícestopý efekt – tedy znásobení vokálů v melodických linkách. Tedy další poznávací znak Tarji. V tomto případě už máme velmi schopný hlasový projev, a když spojíme většinu klasických hudebních / skladatelských postupů Nightwish, máme tady obstojnou možnost nakrmit masy. A tak se i děje.

 

Xandria má za sebou 4 alba, tedy už celkem obstojné zkušenosti se symfonickým metalem. Vždy se snažila pojit dohromady Indické motivy, roubovat na sebe folklór přirozeně a být svá. S novým albem přišel zásadní obrat, který mnozí přivítají jako náhradu za zaniknuvší staré Nightwish a jiní v tom především spatří kopírku s odmocninou. Jaké album skutečně je? Zajímavé v detailech, rozporuplné v celku. Od první do dvanácté skladby se jede prakticky ve dvou polohách. A to buď v prakticky jednom modelu, jako z oka vypadlého ze skladby Wishmaster a nebo v poloze pomalejší, bohužel opět ve znamení všudypřítomných Nightwish. Důkazem budiž jak první singl Valentine nebo ukázková Blood On My Hands. A tak to vlastně frčí bez výrazných změn od první do poslední minuty alba. Stále stejné postupy, chorály, dvojzpěvy, urputná snaha vymáčknout hit z každé skladby. Pokud nejste fanatičtí fandové tohoto stylu hudby, vydrží vám nadšení asi tak po čtyři skladby a začnete přemýšlet, proč je to všechno stále tak stejné. V tomto bohužel shledávám jednu z velkých slabin současné Xandrie. Ať už je nájezd do každé skladby jakýkoli, vše se dostane do stejné šablony asi po 30 sekundách. Do auta zesíleno až na hranici poskakujících nýtků by to šlo, ale na soustředěný opakovaný poslech je to utrpení. Ona možná ani tato deska na nic víc určená není.

 

Pokud srovnám toto dílko s posledními alby podobných souputníků, pak ani zde nebudu hodnotit zrovna pozitivně. Nightwish jsem hodnotil kladně díky schopnosti Holopainena stále překvapovat a pouštět se do experimentů, které nejsou pro každého. Within Temptation sice pomalu opouštějí metalovou oblast, ale jejich hitové ambice jsou doslova neuvěřitelné, přestože roubují do své hudby už pro leckoho těžko pobratelné věci. After Forever stále hrají především metalově a mají vlastní styl. Pokračovat netřeba. Okolní kapely – ať už leadeři stylu nebo ti ostatní – mají především vlastní xicht, což je jim svaté. Xandria ten svůj ztratila a pro mne zcela nepochopitelně zabředla v kopírování stylu jiné kapely. A to ať už sebelépe, sebedokonaleji. Proto přemýšlím, jaký z toho má teď kapela pocit, protože ať už bude mít deska sebevětší úspěch (a já jsem si jistý, že jej bude mít), stále se bude mluvit o souvislosti s Nightwish. A to setsakra hodně. Stínu, ve kterém pod tímto vzorem jsou, se už nezbaví (tedy pokud se příště nevydají jinam). Je to trochu jako kdyby Nightwish Revival prvotřídní kvality vydal desku svých autorských děl.

 

 

Světlé vyjímky? Líbí se mi, když se ke slovu dostane smyčcový nástroj, což sice není nijak originální ale bezesporu zajímavé: Call Of The Wind. Líbí se mi začátek Cursed, který je temnější než bych čekal (ovšem po cca 30 sekundách najede klasická linka a je to pryč). Poslední The Nomad’s Crown trochu připomíná starší časy Xandrie. Na ploše devíti minut se tu rozjede obstojná jízda, velké aranže, zajímavá gradace a napětí. V tomto případě škoda, že takhle příjemně působí až poslední věc. Celkově se mi líbí ozvučení alba (zajímavá je baskytara, když má prostor), aranže jsou evidentně v rukou lidí, kteří ví, jak se to dělá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky