Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Gotika

XIII. StoletíGotika

Bhut21.4.2010
Zdroj: CD (# 660310-2)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Na albu se objevuje množství parádních skladeb a pasáží. Bohužel po jejich boku dominují věci experimentální až kýčovité. Jistě by bylo vhodné upustit od přemrštěné elektroniky a do hudby zakomponovat více akustických nástrojů, zejména co se bicích týče. Dílo to ovšem není marné spíše takové raritní a náladové. Každý si jistě oblíbí jednotlivé střípky z jeho mozaiky ať už ty světlejší, či tmavší.

V roce 1994 (tedy po dvou letech od vydání debutu) se kapela XIII. Století rozhodla učinit další krok. Druhou desku pojmenovala jednoduše Gotika. Tentokráte má posluchač co dočinění s albem spíše více experimentálním. Oproti prvotní desce Amulet, kde se jednalo spíše o rockové album, má Gotika značné využití kláves. V jistých momentech desky, už se ale nepatrně rýsují kontury budoucího zvuku kapely. Jsou bohužel i chvíle, kdy posluchač danou píseň raději přepne. Naštěstí vše zachraňují světlá místa, kdy se k poslechu nabízí kvalitní hudba. Experimenty a pokusné výjevy se zde objevují v hojné míře. Od nejzáludnějších tónů vyluzujících se z útrob kláves až po ústřižky z filmu. Mnohý detailista jistě pozná, že v útrobách prvotní a závěrečné písně se skrývají zvuky vystřižené z filmu Hellraiser. Jistě také stojí za zmínku fakt, že na desce vystupoval také jeden host. Je jím Karolína Husáková, která je známa spíše jako operní pěvkyně a tak tedy zapůjčila svůj hlas i na toto album. Z celkového pohledu mohu říci, že se jedná o takovou umělou, elektronickou, syntetickou hudbu. Vše je ovšem složeno tak, aby nakonec vznikl tajemný gotický produkt. Přesto se mi obsah zdá takový neslaný nemastný. Albu chybí feeling a spád. V situaci, v níž se dostaví vysněný bod, kdy má deska říz, vyvstane skladba, která pocit utopí a zadupe. Abych jen nehanil. Kladem se stává i obal desky. Obrázek pochází z dílny českého fantasy malíře Martina Zhoufa. Ovšem tímto dílem veškerý booklet končí. Na líci obalu je pouze výčet informací pojednávající o obsahu a tvorbě alba. Nebýt některých zdařilejších skladeb skončilo by toto album v hodnocení kdesi v podprůměru. 

 

Úvod do desky vytváří téměř jedenácti minutová píseň Gotika. Její začátek vytváří zvuky tajemné a temné hrůzu nahánějící, však také několik z nich bylo použito z výše zmiňovaného hororu Hellraiser. Zhruba v jedné minutě a čtyřicáté vteřině se do hudby přidají bicí. Spolu s klávesami navodí pomalou a chmurnou atmosféru. Téměř doom goticky znějící. Po předlouhém poslechu titulní písně se přenese posluchač do vod živějších a zběsilejších. Macbeth dostává označení jednoho z nejlepších songů desky. Svižná, úderná skladba s rockovými postupy a povedeným refrénem. Po této jízdě vše utichá a k slyšení se nabízí pouze kostelní varhany. Svatí na nebi zastupují baladu, ve které jsou nešikovně použity elektronické bicí. Jsem názoru, že akustická verze by byla záživnější a více stravitelnější. Se čtvrtou skladbou je posluchač opět mrštěn do říznějších zvuků kytar a rychlejšího, tvrdšího tempa. V páté Ten starý dům se rozpadá se opět ocitáme v osidlech balad a pomalých songů. Tentokrát se bicí objeví až k samotnému konci skladby, kterou po celou dobu provází jen zpěv a klavír. První experimentální kousek dostal jméno Blood Is Life (Sabbating). Jedná se o instrumentální a řekl bych až ambientní hudbu. Host, který se na albu podílel, jistě potěší každé ucho v osmé skladbě Mistr a Markétka. Duet vytvářející Petr Štěpán a Karolína Husáková se vskutku vyvedl. Píseň má výborné melodie a skvělý refrén. Další zdařilejší věcí zůstává následující Markýza z obrazů. Díky použití saxofonu, leč elektronickému, má skladba jiný rozměr a příjemnější vizáž. Rozporuplné pocity se dostavují při znění deváté skladbyJustina. Tuto píseň jsme již mohli slyšet na předchozím debutovém albu Amulet, kde se jedná o svižnou rockovou záležitost. Zde kapela opět zaexperimentovala a stvořila její symfonickou verzi, která je více utahanější a pomalejší. Osobně mi přijde tato píseň zbytečná a vcelku nudná, ale jistě se najdou tací, kterým se bude tato skladba ukazovat v jiném, lepším světle. Následující Tango Salieri má opět instrumentální křivky. Další pokusná a hravá až vtipně vypadající skladba. Nese se v duchu nějakého tanečního mixu. Těžko stravitelná záležitost. Další hvězdu a tak tedy i jednu z nejlepších skladeb desky vidím v jedenácté Mistr Leonard. V této písni vidím typický um XIII. Století. Má všechny jejich trumfy. Výborný refrén, kvalitní melodie, dobré rockové rozvržení. Obdobným stvořením je i Hněv andělů. Ovšem v tomto případě song vyznívá více apokalypticky a temně. Chlubí se daleko hutnějšími a drsnějšími pasážemi. Další zklamání přichází s dalším Tango Salieri tentokrát s přídomkem Hellmix. Skladba se tedy stává z jakéhosi remixu skladby minulé stejného jména. Na úplný závěr skupina vytvořila Opus pro Macbeth. Zpočátku zmatená se spoustou vstupů v podobě zvuků a pazvuků jak z filmu, tak z kláves. Při nástupu zpěvu se píseň dostává do tempa rychlejšího a chaotičtějšího a vyznívá jako rituální invokace. Zanedlouho však vše utichá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky