Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V roce 1996 přichází nástupce velmi povedené desky Nosferatu. Tentokrát se dílo jmenuje Werewolf. Skupina tentokrát nastolila ještě temnější a záhadnější atmosféru. Deska vskutku odnáší do hor Transylvánských, kde seznamuje s tamějšími obyvateli. Nejedná se ovšem o obyčejné lidi, nýbrž o záhadné tvory vymykající se lidskému chápání. Ano je to tak, upíři a vlkodlaci vévodí tomuto kraji. Tato deska je jako soundtrack k tajemnému ne však zlému zážitku z této země. Chcete-li si udělat večerní dýchánek pojednávající o mystice a záhadách nejen těchto tvorů, pusťte si právě tento počin. Jistě vám zajistí potřebnou náladu a vhodné prostředí. Ve své skráni skýtá nepřeberné množství temných melodií. Od hymnické úvodní písně se přenáší přes řeku temnoty, po boku vám bude jistě stát samotný Cháron. Není divu, vždyť deska upadá do stále většího žalu a smutku, ovšem nutné je upozornit, že se nejedná o žádné depresivní ani nijak obdobně působící melodie. Po překlenutí této chmurné mlhavé části alba se začíná rozjasňovat Slunce. Veselejší rockovější vyhrávky pak nastolí příjemný úsměv na rtech. Mnohé rty se jistě budou špulit a zároveň budou vyhvizdovat onu energickou melodii. Závěrem se pak vrátíme opět do vod gotiky, která si pohrává až s expresionismem. Velice výborný kousek na závěr. V mnohých možná rozpálí oheň vášně a temné erotiky, která se nevinně dere na povrch z útrob této skladby. 

Začátek desky vytváří stejně jako u desky minulé intro. Tentokrát se jmenuje Royale Carpathia. Plynule na něj navazuje výborná věc se jménem Transilvanian Werewolf. Temná téměř hororová atmosféra. Středně rychlé tempo s rockovými postupy. Vše ale zdobí a zkrášluje zvuk kláves, které vytvářejí výbornou gotickou náladu. Za zmínku stojí zvuk basové kytary, která tu vrní vskutku mrazivě. Melodický refrén jest jakýmsi pilířem písně. Závěrem se pak rozezní flétna, která mile zakončuje píseň. Daleko tajemnější skladbou je následující Bratrstvo vlkodlaka. S chmurným a záhadným závojem obestírá posluchačovi sluchovody. V útrobách postupně odkrývá taje a kouzla svých melodií a zejména mystiku refrénu, která se díky své struktuře zdá jakoby magickou invokací. Pokud se vám tato píseň jevila jako magická, tak s následující Vampire Woodoo se dostáváme do stavu až hypnotického. Nejen tato píseň pluje na vlnách klávesových vyhrávek a tajemných melodií. Leč se jedná o rockovou muziku, tak zde její rockové srdce zní velmi velmi tvrdě a spolehlivě strká do kapsy kdejaké doom metalové songy. Aby temnoty a smutku stále nebylo málo přichází Julie. Julie umírá každou noc. Melancholická skladba v doprovodu violoncella, které dodává hudbě správnou mystickou atmosféru. Ze snové nálady následně vynáší Mistr Psycho. Tato píseň svou kompozicí mezi ostatní příliš nezapadá a spíše z alba vyčnívá, ale nejedná se o žádnou špatnou, či nepovedenou skladbu. Jen svou strukturou neodpovídá zbytku desky. Po něm následuje song, který má veselejší charakter. Jedná se o Třinácté znamení. Tato věc nese veškeré prvky rockové hudby, není divu, že si je mnozí po dohrání alba budou jistě notovat. Zejména její výborný melodický refrén. Zpět do říše vlkodlaků a upírů nás zpět odnese skladba Stigmata Vampire. Její truchlivě potemnělá atmosféra se téměř vymyká gotickým stylům, spíše bych ji zařadil kamsi do expresionismu. Na závěr tak utváří strach nahánějící pocity kloubící se s vášnivě až eroticky zabarvenou chutí.