Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Ztraceni V Karpatech

XIII. StoletíZtraceni V Karpatech

Bhut16.6.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Živější a skákavější písně v doprovodu roztomilých balad a pomalých temných melodií. Deska obsahuje bohužel jen sedm skladeb, což je tak trochu škoda, ale svým způsobem zase má ucelený tvar. Jednotlivé songy jsou velice chytlavé a dobře rozmístěné, že se album velmi příjemně poslouchá. Taková lehce nadprůměrná gothic rocková záležitost.

V pořadí již páté řadové album tuzemské gothic rockové formace XIII. Století dostalo do vínku název Ztraceni v Karpatech. Deska je oproti svému předchůdci Werewolf více rockovější a zpěvnější. Její zpracování už není tak výpravné jako u dvou předešlých alb, ale i tak má svou ucelenou tvář. Obsahuje svižné, energické písně v kontrastu s chmurnějšími, tajemnějšími baladami. Jak už se v hudbě této skupiny stalo zvykem, tak i zde klávesy vytvářejí hlavní tvůrčí atmosféru jednotlivých písní. Sama o sobě deska nijak výrazná není, spíše se jedná o klasické gothic rockové dílo. Ovšem opusy typu Elizabeth, či Vítr z Karpat jí pak vyzdvihují výše, než se nachází obyčejný průměr. U této desky bych rád vyzdvihl její obal. Na první pohled zcela nenápadná modrobílá mapa v pozadí, v popředí pak logo skupiny s názvem desky a ještě taková ozdoba, která ve svém středu ukrývá lebku. Tento znak vypadá jako ozdoba, kterou hojně uvidíme u různých erbů na samém vrcholu znaku. Ona mapa, není jen tak nějakou obyčejnou zemí, či krajem. Jedná se přímo o Rumunsko, ve kterém jak je známo prochází právě tzv. „podkova“ Karpat a zejména Sedmihradsko neboli Transylvánie. 

Ztraceni v Karpatech začíná svižnou peckou Vampires. Rychlejší, živější píseň s typickými rockovými postupy. Následující song Vlčí žena se blíží více gotickému rocku. Má lehce potemnělou náladu a středně pomalé tempo. Vrcholem skladby jistě zůstává její výborný refrén a bohaté melodie. Zejména po odeznění druhého refrénu nastává vskutku vydařená pasáž. Pohlazením pro uši a neskonalým souzněním tónů je v pořadí třetí píseň Vítr z Karpat. Nádherná balada pohybující se na vlnách hard rocku s příjemně vloženým kořením gotických kláves. Učiněný balzám pro podrážděnou mysl. Ze snění a procházce po Karpatech posluchače vytrhne Candyman. Svižná úderná skladba s charakteristickou melodií. Po takovémto osvěžení a probuzení nás XIII. Století vezme do Domu, kde tančí mrtvý. Temná, mystická píseň s hymnickými prvky. Hlavním pilířem skladby jsou monumentální klávesy, které udávají směr a styl skladby. Sice se jedná o lehce utahaný song, ale i tak si drží své pevné místo na tomto počinu. Aby nebylo té mystiky málo, přichází Testament. Skladba strukturově velmi pestrá a náročná. Pro první poslech znějící poměrně chaoticky a nesoustředěně, ovšem po vícero posleších se názor mnohých jistě změní. Jedná se o velmi detailní píseň s různými prvky všemožných stylů, vše se ale stále pohybuje v mantinelech gotického rocku. Zlatým vrcholem, třešničkou na dortu no zkrátka tím úplně nejlepším, co se na tomto albu objevuje je jeho závěrečná píseň. Je jí Elizabeth. Úžasná, strhující, výborná, svižná, melodická, přesto temná a mrazivá skladba. Tento opus je jednoznačně jedním z největších hitovek, kterou kdy skupina za svou kariéru vyprodukovala. Textem zůstává bezedná studánka inspirace Elizabeth Bathory neboli Čachtická paní. Je až pozoruhodné, že když se autoři jakékoliv hudební skupiny dotkli tématu spojeného s touto osobou, téměř vždy se jednalo o velice úspěšný výsledek. Výjimkou tedy není ani tato skladba. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky