Recenze: Yoth Iria - Blazing Inferno

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Yoth IriaBlazing Inferno

Garmfrost29.1.2025

Zdroj: flac

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Blazing Inferno je silně atmosférické, sevřené a proměnlivé. Je kruté a vášnivé v celé své nádheře. Ukrývá v sobě mnoho akustických ploch, tichých meziher, heavy vyhrávek a celé je zahaleno typicky řeckým black metalovým kabátem.

Když se Jim Mutilator před pár lety vrátil z hudební hibernace v podobě nádherně poetického Yoth Iria a nahrál skvostné EP Under His Sway, jehož nádheru rozšířil dlouhohrajícím As the Flame Withers, tetelilo se mnoho obdivovatelů staré helénské černoty nevýslovným blahem. Jeho kumpánem se stala ikona The Magus…

yoth iria

Nyní jsou zpátky s full-lenght pokračováním. Blazing Inferno je dílem hutným a poněkud syrovějším, než předchozí počiny. Vedle Jima se objevují nová jména, přičemž na výsledném znění to není příliš znát. Máme zde typické Mutilatorovy melodické linky, kytarové trylky se do nás opět příjemně zakusují a trhají. Za mikrofonem už nenalezneme The Maguse, ale mladou krev, bývalého pěvce Cruachan, Rakoth či Umbral Presence, Rustama Shakirzyanova, aka He, jehož výraz se od svého předchůdce zas tak neliší. Do melodického drásání se umí ponořit s nemenší vervou. Umí šeptavě vyprávět, štěkat a řvát. Sestava je komplet nová. Jedná se muzikanty z On Thorns I Lay, ex-Melechesh, ex-Memorain, Double Square, atd. Nové album vychází na značce Edged Circle Productions, což znamená dobrou společnost a možnost se dostat mezi širší škálu posluchačské obce. Co říct o vývoji tvůrčího psaní kapely (myslím, že už můžeme hovořit o kapele)? Jim přesně ví, v čem je nejlepší, a to nám předkládá. Dílo je silně atmosférické, sevřené a proměnlivé. Ukrývá v sobě mnoho akustických ploch, tichých meziher, heavy vyhrávek a celé je zahaleno typicky řeckým black metalovým kabátem. Sevřené myslím, že drží pohromadě. Vyprávění je ovšem epické, nálada heroická a závěr grandiózní.

Blazing Inferno je vlastně velice krátkým počinem. Ovšem díky svému způsobu vyprávění působí mohutněji. Máme zde osm skladeb, které posluchače od úvodního titulního záseku postupně vedou do katarzního závěru We Call Upon the Element. Jim Mutilator je baskytaristou, album však svým nástrojem nepřehlušuje. Všude jsou kytarové propletence, vyhrávky a sóla. Přesně, jak jsme zvyklí, a jak to máme rádi. Rád bych vypíchl jednu skladbu za všechny, ale jak jsem zmínil výše, dílo je sevřené a dává smysl zejména kompletní.

Jim Mutilator a jeho Yoth Iria jsou na Blazing Inferno ve skvělé formě. Jejich styl je nenápadný, přitom veliký, úsporný i výpravný. Blazing Inferno má nádherný obal a vynikající zvuk. Při poslechu myslím na bývalá Jimova působiště, a přemýšlím, zda by se Rotting Christ či Varathron ubírali stejnými cestami, mít v sestavě stále tohoto náladotvůrce a mistra basového umění…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?