Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dalším z řady projektů, o kterých se příliš neví ani nepíše, je islandský Zakaz. Záměrně uvádím termín projekt, protože i Zakaz byli kapelou, a to v době debutové desky Myrkur og dauði (2016). Tehdy čtyřčlenná sestava dala dokupy dřevně znějící záznam severského black metalu, aby se poté rozpustila a z osádky zbyl pouze jediný člen - Kristján Jóhann Júlíusson (zde uváděný jako I). Už na EP Sjálfsvíg (také 2016) zbylo z kapely pouze torzo, v tomto případě duo a dál už se Zakaz vydali stezkou odvahy pěkně o samotě. Takovou stezkou odvahy by mohlo být druhé album Kvalir, což je čistě klávesová muzika, tedy žádný metal, ale pohádková dungeon syntetika, která by mohla potěšit dávné fans Mortiise nebo Jääportit. Letos vyšla Zakaz deska číslo tři s názvem Hof úr Holdi a ta je návratem zpět k metalu, epickému, nebo chcete-li vikingskému.

Ano, Hof úr Holdi stojí na blackmetalových základech, ale nebojí se k nim přidávat pohanské vlivy vázané k ostrovní zemi, potažmo severské mytologii vůbec. Ke slyšení jsou vlivy folku, viking metalu, ale také snaha o progres vlastní tvorby a obsáhnutí širšího prostoru k vyjádření. Oproti debutové nahrávce je dnes metal Zakaz přece jenom barevnější. Jedno je jisté, Zakaz má ve svých hudebních genech dost epiky na to, aby jeho album znělo hrdě až majestátně, a umí se docela dobře postavit k výzvám typu silná melodie nebo zakomponování ohýnkového motivu večerního zklidnění pod šerou oblohou. Celkově je ale novinka pořád dost hrubá nahrávka, což si povíme níže.

Samotný úvod alba - intro i následující skladba Upp úr minni þjálu sorg, je docela blízko odkazu kapel jako Falkenbach nebo Thyrfing, ale k těmto dvěma kapelám se v průběhu alba vrátíme už jen zběžně. Zakaz se snaží posunout svůj výraz dál, takže tady nejde jen o to stát se špekáčkem v ruce a loutnou na krku ve stínu slavnějších. Projektu nejsou cizí pomalejší a majestátnější tempa, kdy se do popředí dostane atmosférická složka a ta pomalu stoupá do výšin, přičemž se nezapomíná na tvrdou kůru stromů, která pohled do jejich korun provází. Toho je důkazem hned další věc Eilífi drottinn holds.  I dál ale album zní hodně neposedně a razí si svůj úhel pohledu, pořád ale v rytmu black metal ryzí vs. black metal hrdý.

Motivy, nálady a také nazvučení kytar se během děje alba střídají opravdu svižně. Nebál bych se prozradit, že jsou místa, kdy je Zakaz více do doomu, ačkoliv o klasický doom metal nikdy nejde. Tempo se zkrátka zpomalí a testují se výhledy na moře z míst, která jsou příliš vysoko ve skalách, než aby jejich vizuál tloukl prázdným uhlákem o dřevěnou podlahu vyžadujíc s urputně vzteklým výrazem další a pokud možno plný kus putny. Jindy je to zas vyloženě o tom tu podlahu vzít pěkně rejžákem a nebát se při tom přitlačit. Ani jedna z poloh ale nemá navrch a vzájemně se prolínají.

Možná by se slušelo zmínit také jméno v těchto sférách nejhonosnější, a to Bathory. Ti se svého času také starali spíš o to, jak svůj epický výraz ponechat v co nejsyrovější podobě, nechat mu původní dřevnost a ostré hrany, místo aby byl hnán do košatých nálad, kde je plno padlých andělíčků a jejich nahých prdelek. Směrovat napevno pořád poměrně začátečnickou snahu Zakaz přímo k Bathory možná zavání až drzostí, ale styčné body tu prostě jsou. Celkově bych se toho zas tolik nebál a klidně bych nechal plout oba soubory na jedné lodi Severním mořem a ještě kousek dál. Zakaz v sobě kus Quorthona přece jenom mají.

Projekt se prezentuje takovým zvláštně neotesaným projevem, což je mi osobně mnohem sympatičtější, než po různu uhlazené a rozmělněné produkce. Takto je nahrávka správně undergroundová! Jistě je to také odraz omezených možností, ale jsou alba, kdy méně znamená více a myslím, že zrovna Hof úr Holdi takovým albem je. Stane se, že se jeho příběh přesune o kus dál trochu lopotně, že divně zaklopýtá a na chvíli jakoby ztratí nit, ale nikdy to není způsobem, který by to měl celé pohřbít. I když se někdy zdá, že album už vše podstatné řeklo a dál už nemá z čeho brát, vypráví se dál a není to věru zlé. Z nahrávky proudí chlad severu úplně stejně jako odér mýty opředené doby a dech tamní přírody je pořád trvanlivější, než veškeré pochybnosti.

Zakaz na svém aktuálním albu nabízí slušný mix blackmetalového pohanství, z něhož chvílemi lítají třísky, aby bylo možné vidět zapadat slunce za obzor a těšit se po studené noci na další den. Nic originálního ani dříve neslyšeného, ale způsob provedení na úrovni. Další z projektů, který mi svým přírodně metalovým vyzněním zvedl náladu nad normál a návraty k němu jsou velmi časté.