Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Minsk i Zatokrev jsme již v rámci našeho ozvěnářského plátku hovořili a pár témat probrali. Všechna si nakonec můžete najít na příslušných místech s nápovědou v pravém sloupku stránky. Nyní daly obě post metalové mašiny hlavy, struny a nápady dohromady a výsledkem je společné splitko Bigod. Lehce nad půlhodinu materiálu, na který obě kapely přispěly dvěma songy, z nichž první plní funkci stěžejního, čtvrthodinového emocionálního vypětí a hřmících zpovědí, a druhý s kratší stopáží dělá dojem pouhého doprovodu. Tento doprovod však u obou kapel funguje zcela opačně. Mírně nejisté Minsk zachraňuje a u Zatokrev supluje jakýsi chvost úvodní věci.

Nic převratného se neděje a je to vlastně velmi jednoduché. Zatokrev potešili svou stěžejní písní o dost více, než když se ponořili do tiše hrozivé polohy skladby číslo dvě. V Silent Gods nabízí víc zajímavých řešení a kompozičních vychytávek, i když se člověk musí proklestit přes různé nástrahy, než mu skladba vyjeví svou pravou tvář a své zásady. Ale nakonec se vše v dobré obrátí a člověku se dostane dost emocí a energie na to, aby si tuhle věcičku užil a snad i oblíbil. Narozdíl od své mladší sestřičky, která většinu času jen mlčky straší, aby na konci vyřvala pár slov a povalila stěnu, která ji brání v odchodu za světlem. Skladba Salvatore nedá, krom své instrumentálně elektro / drone podoby na téma temné linie naší mysli, skoro nic. Spíš zkouší, jestli to tudy půjde a ono to možná i půjde, ale s otazníky, zda je to jen hra nebo upřímnost. Já mám Zatokrev zafixované jako epicky výpravný nářez, takže na experimenty všeho druhu příliš nehledím. Ale na druhou stranu, je to nahrávka, kde je fajn si lecos vyzkoušet a nechat rozeznít. Takže vlastně, proč ne.

Minsk mi ze začátku neseděli vůbec. Jde hned o úvodní věc splitka - Invoke Revive, ve které jsem se dlouho hledal, abych našel to skutečné, co mi chtějí Minsk sdělit. Ve tvrdší poloze a k ní naroubovaným vokálům kapele stále příliš nerozumím. Jako by to bylo až moc křečovité, až moc neurvalé v místě, kde by to snad ani nebylo nutné. A taky falešné (v pravém slova smyslu). V průběhu (cca v druhé půlce) skladby se zase v pohodě dostanou na břeh, ale pocit prvotní zbytečné námahy zůstane. Na klidnějších místech a v psychedelických vodách mi přijdou Minsk mnohem jistější a schopní vycucat ze sebe větší kus sebevyjádření. Navíc je jejich hudba rázem bez limitů a v podání, které jde pod kůži. To poletování nad hlavou, ve kterém se snoubí náladová lehkost s těkavou, post metalovou nejistotou, ze které raší možné nebezpečí, má svou hloubku a výpovědní hodnotu. Až jsem si tohle všechno přebral, přišla druhá skladba The Chalice And The Dagger. U ní už jsem nemusel řešit skoro nic. Její jistější (ne úplně klidnější) poloha a kratší stopáž mluví jasnou řečí. Tady už nemám s Minsk žádný problém a vše je na svých místech natočené správným směrem přímo k mému rozmazlenému uchu. Sladkost přeměněná v naléhavou a řvanou prosbu, kdy skladba šlape a nemyslí na úhybné manévry.

Závěrečný sumář? O něco zajímavější a pověstný fous lepší mi přijdou Minsk. Nejspíš za to, jak se během skladby dokáží srovnat a z nervní polohy hezky vyklouzat směrem k té smířlivější. Za to dobrodružství. Pak už jsou v klidu a v klidu jsem i já. Zatokrev obstáli, nabídli slušně zvládnutou první skladbu a druhou, kde dali prostor svému temnějšímu já, aby vyplulo na povrch v celé své podobě a nebylo jen součástí jiné skladby a navozením určité atmosféry. Celé splitko je k poslechu ZDE.