Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zatokrev - Silk Spiders Underwater...

ZatokrevSilk Spiders Underwater...

Jirka D.12.8.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Zatokrev na scestí metalového včerejšku a experimentálně atmosférických zítřků, kterým zatím chybí přesvědčivost a nápaditý základ.

Zatokrev jsem vždycky sledoval spíš z povzdálí, ačkoliv žánrové vyznění je mi hodně blízké a k podobně laděnému typu muziky mě to táhne. Nikdy jsem ale nenabyl dojmu, že by tahle švýcarská čtveřice tvořila něco extra a jejich účast v pomyslné druhé třetí evropské lize mi přišla tak akorát. Stejně tak nebylo nikdy těžké uhodnout, odkud vanou inspirační větry a - zcela upřímně - právě tím směrem se vydávám častěji a raději. Na druhou stranu předchozí album nebylo špatné a album současné je už druhým vydaným na Candlelight Records. A to je pozice, která se počítá.

 

„Silk Spiders Underwater...“ je čtvrtá deska Zatokrev a jde opět o víc jak hodinu dlouhou představu o těžkotonážním metalu, který je ale výrazněji než kdy dřív posouván z pozice hluboké totality k experimentům a atmosférickému projevu. Klidně srovnejte třeba s „Bury the Ashes“, ta změna je citelná. Na tom by samozřejmě nebylo vůbec nic špatného (právě naopak, v menší míře se tak dělo už na předchozím albu), nebýt toho, že schází ta hlavní a pro mě podstatná věc - přesvědčivost.

 

 

Zatokrev si jsou jistí v botách hlavně tam, kde navazují na věci minulé a kde hrnou svůj podladěný sludge metal zastřešovaný místy až freneticky vypjatým Frederykovým vokálem. Mířím hlavně k „Bleeding Island“, první polovině „The Phantom“, „Swallow The Teeth“ a svým způsobem i k „Discoloration“. Dokud je totiž celková přímočarost nahlodávána jen občasnými kytarovými vyhrávkami (a nutno podotknout, že skvělými - třeba v „Bleeding Island“), je všechno tak, jak má být. Problém nastává, když kapela zpomalí, zvolní a všechno sází na jedinou kartu atmosféry a nástrojové / aranžérské skromnosti. Právě v těchhle momentech (a vlastně i celých skladbách - „Runaway Soul“, „Brick in the Sky“) působí nejistě a nápaduprostě. Atmosféra zůstává pouze někde na papíře a srovnání se zaběhlými jmény je o to bolestivější (v mnoha pasážích jakoby se Zatokrev blížili A Storm of Light). Je to vlastně ten hlavní důvod, proč se i přes nemalou snahu a sympatie k souboru do desky dostávám složitě a pomalu.

 

Věc samozřejmě není pouze černobílá a s trochou snahy lze i v pomalejších skladbách nalézt místa (třeba v „Loom“), která dokáží zaujmout. Jenže vytyčená délka „Loom“ přes osm minut je dost, její naplnění diskutabilní a následná „Brick In The Sky“ všechno opět posílá k čertu. A i když úplné finále skladby podbarvené violoncellem situaci lehce zachraňuje a představuje opět jedno z příjemných překvapení alba (podobně jako zapojení ženského vokálu), na aplaus ve stoje to nestačí. Jednoduše řečeno - těmihle skladbami Zatokrev uspávají a představa soustředěného poslechu je v podstatě nereálná. Proč? Jednoduše proto, že se neděje nic hudebně zajímavého.

 

 

Druhým důvodem těžkého překusování nahrávky je sejmutí a následné úpravy bicích, přesněji bubnů, jejichž pleskavý zvuk se mi nelíbí. Asi dokážu odhadnout snahu o tribální projev ala Neurosis, ale ruku na srdce - ten rozdíl je značný, i když jeho důležitost se samozřejmě může lišit od posluchače k posluchači.

 

Celkově mám z nové desky Zatokrev dost rozporuplné pocity, což jste asi z předchozích řádků pochopili. Místa silnější střídají ta, u kterých usínám a zatím to vypadá tak, že „Silk Spiders Underwater...“ se bude vzhledem ke konkurenci do přehrávače prosazovat jen hodně složitě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky